Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Chyba

Strávil jsem několik hodin tím, že jsem chodil sem a tam po prkenné podlaze pokoje, který jsme si pronajmuli v noclehárně.
Bylo těžké vydobýt si tuto ložnici s jednou místností a starou postelí za rozumnou cenu. Neměl jsem u sebe ani grutllan (nejmenší měna v Eldolasu), proto jsme si pokoj opatřili jiným způsobem.
Možná bych o této místnosti ani neuvažoval, kdyby to nebylo nutné.
Všude, dokonce i za zastřenými závěsy procházeli strážci. Hlídali a podle toho, jak celé město obcházeli i něco hledali.
Měl jsem podezření, že to co hledají nám mohlo být blíž, než jsme si doposud mysleli nebo si dookázali přupustit.
Zaplatil jsem svou magií. Noclehář, vedoucí tohoto podniku, jež byl přes den dočista prázdný nám sdělil, že se nikdy s tak mocnou magií nesetkal. Docela mi to lichotilo, ale měl jsem strach, aby o nás neřekl strážím, které by to tu chtěly prohlédnout zevnitř. Vytvořil jsem mu pár magických svic, jež na trzích byly těžko k sehnání. To mu stačilo, za což jsme byli oba dva s Victorií vděční. Kdyby jsme přišli v noci, zřejmě by se tu pro nás volný pokoj už nenašel.

Přešlápl jsem z jedné nohy na druhou a podíval se na Victorii.
Seděla na staré ztrouchnivělé posteli, jejíž rám byl zdobený vryty, které ve starém tmavém dřevě utvářely obrazce a ornamenty a ona si splétala vlasy do copu.
Přes těžké tmavé závěsy se prodralo posledních pár slunečních paprsků, jež mne pohladily po tváři a oživovaly obraz za postelí.
Byly na něm vyobrazení temní démoni, uprostřed starověkého rituálu, který jsem neznal ani z knih. Všichni měli rohy podobné těm mým a tančili u obrovského smaragdového ohně pod hvězdami. Zdálo se, že oheň svými plameny dosahuje až na hvězdy.
V tom světle se zdálo, že oheň opravdu hoří a plápolá kolem tančících démonů, kteří světu ukazovali svá hnědá a černá křídla.
Je to opravdu pěkný a starý obraz. Pomyslel jsem si a zastavil jsem se.
„Máš strach?" zeptal jsem se Victorie a nadzvedl jeden ze závěsů a podíval se ven.
„S tebou ne." odpověděla tiše.
Slunce už mezi nízkými domy zapadalo, mizelo za střechami obitými taškami a loučilo se s modrou hebkou trávou, která občas vykoukla mezi kamennými kostkami
dláždění. Strážci se už vytratili, nebylo po nich ani památky, zřejmě jim skončila služba a zalezli do svých domovů, aby zítra nastoupili do služby znova.

Ucítil jsem Victoriin hřejivý pohled na zádech a proto jsem se otočil. Dopletla si cop a lehla si na postel. Její zářivá očka mě pozorovala a hlavu si opřela o lokty.
„Ještě máme čas, měla by sis odpočinout." řekl jsem a opřel se o zeď.
Nic na to neřekla, jen pokývala hlavou a položila hlavu na matraci.
Neodolal jsem, odtáhl se od zdí a došel k ní. Měla stále zavřené oči, přesto se usmála.
„Víš, to předtím.." začal jsem, chtěl jsem jí říct o tom, že démoni necítí, že se na mě nemá upínat, o tom, jak mě láká její životní energie, jak bych moc rád okusil... Nedostal jsem ze sebe už ale ani slovo a přeci by to bylo k ničemu. Victorie už spala.

×××

Asi po hodině jsem se byl optat nocleháře, jestli by neměl něco k snědku. Dostal jsem náš eldolaský chléb a chaaru, která konzistencí připomínal lidský tvaroh, ale chuťově to bylo úplně něco jiného.
Victorie jídlem nepohrdla, ale nelíbilo se jí, že jsem ani nezkusil. Musel jsem jí znova vysvětlovat, že démoni jíst nemusí, a že se o mě nemá strachovat.
Dal bych si dočista něco jiného.
Když jsem zase přešel k závěsům, Victorie na chvíli zavřela oči.

Měl jsem hned několik důvodů jí opřený o studenou stěnu pokoje sledovat. Vypadala tak klidně. V nitru mě trýznil jakýsi zžíravý pocit, který mé smysly upozorňoval na něco... Nevěděl jsem na co, ale rozhodně to nebylo nic hezkého. Mohlo se pokazit tolik věcí...
Odlepil jsem se od stěny a tichými kroky, které byly tak lehké, že by kdekdo řekl, že se chodidly ani nedotýkám podlahy, jsem přešel k posteli, na které spokojeně dřímala Victorie. Usmál jsem se a odhrnutými závěsy se zadíval na tmu noci, která vystřídala světlo a den.
„Victorie, už je čas." broukl jsem a lehce jí sáhl na rameno.
Hned byla na nohou, jakoby ani nespala a jemně se pousmála.
Už je čas.
Potichu jsme opustili pokoj i noclehárnu, bez toho, aby jsme někoho zahlédli nebo někoho vzbudili. Vytratili jsme se jako pára nad hrncem.
Proběhli jsme tichými uličkami a vyhýbali se cestám, kde by mohli stát stráže.
Čím méně se o nás bude vědět, tím lépe.

Hvězdy byly dnes nanejvýš jasné. Svítily na obloze jako miliardy světýlek, nebo spíše..
Jako miliarda očí. Sledovaly nás a bez jediné hlásky nám přály šťastnou cestu.
Cestu do jádra pekla. Tam, kde jsem se narodil. Tedy aspoň myslím.
Zastavili jsme za rohem posledního domku, který byl bokem vytlačený na náměstí. Tyto domky dělaly jakýsi nerovnoměrný kruh, jenž tvořil náměstí s mramorovou podlahou. Leskla se jako ze skla a odrážela od sebe světlo hvězd.
Nadechl jsem se studeného vzduchu a sledoval stráže u magických stěn.
Když je znehybním, stěna by měla ochabnout. Usmál jsem se na Victorii.
„Jsi blázen." špitla s úsměvem a zůstala stát schovaná za domem, za to já vykročil vstříc démonům.
„Nejsem blázen, chci zachránit můj svět." řekl jsem směrem k Victorii a stoupl si na blyštivou zem na náměstí holýma nohama, které byly od prachu a špíny skoro černé. Tak jako mé ruce, ze kterých během okamžiku vytryskly šlahouny temné silné magie, jež zaútočila na čtveřici strážců, kteří se nestihli ani otočit mým směrem.

Ve větru se zvedla černá mlha, která obklopila démony u zdi a...
Čekal jsem výkřik nebo cokoliv, co by mi znepříjemňilo můj tichý plán, ale nic. Ticho.
Mlha opadla a přede mnou se znova objevili strážci. Všichni byli mou magií svázání, neschopní pohybu a mluvit. Kulili oči a škubali sebou.
Pro jistotu jsem jim i zastínil zrak, abych neudělal nějakou hloupost. Už tak bylo náročné vyhnout se Noclehářovým očím.

Vrhl jsem rychlý pohled na Victorii a přešel k magickým zdem. Až se dostaneme dovnitř, musíme najít portál.
Chtěl jsem nejdříve prostrčit ruku první branou, ale zastavila se. Špičaté nehty mé ruky se dotkly tvrdého povrchu, který tvořila magie stáčející se kolem věží. Celý jsem ztuhl.
Jak, jak je to možné? Zamyslel jsem se a zkusil to ještě jednou.
Jako kamenná stěna, tvrdý studený povrch, který neprorazila ani magie, jež jsem poslal proti ní. Jen se odrazila a se zasyčením zmizela jako had v trávě. Můj plán nevyšel? Jak jsem mohl být tak bláhový.
Stáhlo se mi hrdlo.

Najednou jsem za sebou uslyšel kroky. Byly těžké a hlasité. S nataženou rukou ke stěně jsem docela zkameněl.
To přece nemohla být Victorie...