Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Jméno, které ti patří

Nevšiml jsem si, že Victorie vyšla ze svého úkrytu a vlastně mi to bylo v tu chvíli jedno. V hlavě jsem slyšel křik, jakoby za nějakou clonou.
Ona slyšela všechno, co řekl a přistoupila blíže k němu. Zřejmě mi chtěla ukázat, že mu důvěřuje. Ale já ji neviděl. Nic jsem neviděl.
Zlost mi prostoupila tělem a v hlavě mi znělo pořád dokola: Byl jsi anděl, byl jsi anděl. Nejsi špatný. Byl jsi anděl...
A ty jsi lhář!

Má magie znova zlostně zaprskala a najednou se roztrhla všude kolem.
Nastala tma. Až teď mi došlo, že to křičím já. Křičel jsem na něj. Bylo mi fuk, že jsem musel probudit celé město, bylo mi všechno jedno.
Magie jako temný oheň šlehala kolem, olizovala domy a ochutnávala vzduch prosycený černou karmou.
Vlasy mi padaly do tváře a vítr, který jsem zřejmě vytvořil házel prameny vlasů do všech stran. Košile mi plápolala na hrudi, div se nestrhla a v uších mi hučelo.

Z ničeho nic se v temnotě objevila záře. Tak bílá, neposkvrněná, že i sluneční brýle byly k ničemu. Přitiskl jsem víčka k sobě a z dlaní mi stále šlehala černota. Nešlo to zastavit. Když jsem oči znova otevřel, došlo mi, že ty bílé skvrny ve tmě jsou křídla. Bílé perutě, bělejší a zářivější než svit našich čtyř měsíců.
Jakoby se Mala, Lifqwe, Zsvera a Galhi spojily dohromady a přešly do těch křídel.
Teď tam stál celý. Zářil stále stejně jasně - hrudník, křídla a bělmo očí ze všech částí těla nejvíce.
Sledoval mě, zase si povzdechl a tleskl o sebe dlaněmi. Proud magie se zastavil, z mých dlaní už nevycházela a onen zvuk rozmetal temnotu na kusy. U všech ďasů, kdy jsem se naposledy setkal s někým tak mocným? V uších mi přestalo hučet a jen jsem bezmocně a bez dechu hleděl Andělovi do očí, který stál jen pár kroků přede mnou.
„Nemáš důvod mi nevěřit. Nejsem tvůj nepřítel. " zopakoval a pohlédl na démony, které jsem svou mocí předtím svázal. Stále tam seděli s magií obtočenou kolem těla, úst a očí.
Anděl je takto nechal.
Až teď jsem pohlédl na Victorii.
Klepala se jí kolena, ale přesto stála s hlavou hrdě zdviženou a propalovala mě pohledem. Měl by si mu věřit. ~ říkaly mi její oči.

Několikrát jsem zamrkal a otočil se k dobrému démonovi zády. Možná to byla ta největší hloupost, kterou jsem kdy udělal...
„Jak se..." vyschlo mi v krku „-doopravdy jmenuju?" řekl jsem to tak tiše, jako by snad jen tráva zašustila ve větru. On mě přesto slyšel a v to jsem také doufal. Lehce se mi motala hlava z toho, kolik energie jsem bez uvažování využil, ale věděl jsem, že se studnice mé moci zase za chvíli doplní.
„Junaa." řekl lehce a to jméno, to jedno jediné slovo mě pohladilo po tváři jako dotek samotného štěstí.
To jméno, tak jak ho vyslovil... Slyšel jsem v těch písmenech tančit den s nocí, šepotat vysokou trávu v lesích, zpívat řeku, skotačit teplý vánek a hlavně dotek jara. To jméno bylo tolik podobné jaru. Období, při kterém ožívá příroda a začíná nejdůležitější část roku Lunatium, období, kdy se všechny čtyři měsíce setkají a splynou v jeden. Na počest začátku jara a Lunatiumy se pořádají slavnosti, kterým se říká Lunaty. A na těch slavnostech se zpívají démonní písně - Juny. Píseň jara je tedy Junaa. A tak se jemnuji...
Tak jako Waru, jak mi démoni začali říkat a já si na to oslovení zvykl na tolik, že jsem ho považoval za své jméno, znamenalo zkázu, bolest, smrt a utrpení, Junaa byl pravý opak toho ošklivého slova. Začaly mě pálet slzy v očích. Jako bych se znova zrodil.
„Dokážeš Nás dostat přes tu bariéru?" hlesl jsem po chvíli a párkrát se zhluboka nadechl, abych začal konečně normálně myslet. Ale v hlavě mi pořád šepotal hlas. Junaa,tak krásné jméno. Junaa...To je tvoje jméno!

„Samozřejmě" odpověděl.
„Lidské dítě přistup blíže." otočil se na Victorii a natáhl k ní ruku. Sledovala jeho nataženou paži a poslechla. Pohled upřela na mě, když se ke mně postavila a stiskla mi ruku.
Anděl se lehounce usmál a jedním prstem, ukazováčkem, se dotkl magické stěny. V žilách pod jeho kůží začalo proudit světlo a shromažďovalo se v prstě. Něco neslyšně zašeptal, jakoby jen otevřel ústa a brána se pod jeho prstem zamihotala, jakoby byla zase jen nezhmotněná magie. Prstem sjel níže a zase nahoru. Ukazováček, jakoby byl pero, kreslil s ním na zeď znak.
Když byl se svou prací hotov, znova něco broukl a brána se začala rozestupovat. Úžasle jsem hleděl na to, jak se i zbylé dvě brány z magie jako dveře rouzestoupily a odhalily podstavu centrály. Pokynul nám, abychom vykročili jako první.
A to jsem také udělal. Zatahal jsem za Victoriinu ruku a proklouzl branou, kterou vytvořil tak rychle, jak jen to šlo. Nemám na výběr, musím mu věřit.
Když za námi došel i on, brány se zcelily a po jeho symbolu na první zdi nebylo ani památky.
„Pro teď ti důvěřuji." vydechl jsem a pousmál se na něj.
„Děkuji ti, že jsi mi řekl jak se jmenuji, moc to pro mne jako démona beze jména znamená." sklonil jsem lehce hlavu na důkaz díků a Victorie souhlasně přikývla.
On se pousmál a cop, který měl nyní na rameni přehodil zpátky dozadu mezi lopatky. Jeho rudé oči si mě i Victorii neustále prohlížely.
„A tvé jméno?" promluvila konečně Victorie.
Povzdechl si.
„Mé jméno je Armaros, sedmý anděl zasedání." odpověděl.

"Máme málo času Armarosi." řekl jsem a roztáhl svá křídla. Jemně zavadily o magickou zeď a Victorii pohladily po zádech.
„A zřejmě tu není jiná možnost, než se dovnitř dostat za pomocí křídel." zapřemýšlel jsem se.
„A taky bych moc rád věděl, co jsi to provedl démonům, jenž obývají toto město." zamračil jsem se.
„Ach, všiml sis?" pousmál si po svém dalším povzdechu.
„Nic jsem jim neprovedl, jen jsem vytvořil kolem náměstí clonu, aby je tvůj výstup před pár minutami neprobudil." odpověděl a zvedl hlavu k centrále, někde nahoru, vysoko - tam, kde se nacházelo jediné okno. Černý mramor se zaleskl ve světle hvězd.