Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Démoní přívětivost

Victorie mu stejně jako já nedůvěřovala, ale nakonec po dlouhých minutách hledění na sebe, kde já se díval jinam jsme se rozhodli slézt dolů za ním.
Byl to mladý démon s hnědými vlasy, modrýma očima a nepatrnými rohy.
„Co tu vy dva děláte?" řekl hned, co se mi povedlo Victorii bezpečně snést dolů.  Díval jsem se na jeho oblečení. Měl na sobě lidský oděv, za opaskem úzkých kalhot připevněnou dýku a obyčejné látkové boty, které jsem neměl, ale i tak - nechyběly mi.

„Spíše, co tu pohledáváš ty." odpověděl jsem a pousmál se, když se na mě hnědovlasá dívka přitiskla. Její vlasy byly už téměř suché a když stála tak blízko u mně, její lidský pach nebyl vůbec cítit. Je zvláštní vědět, že mi někdo tak důvěřuje.
Jeho odpověď mě zajímala. Kdo by se jen tak potuloval v nebezpečných lesích? Krom dvou zachránců světů, kteří se rozhodli utkat se s přerostlou kočkou.
Buď je to šílenec nebo...
„Chodím tady sbírat byliny a další rostliny, kde jinde nenajdu." přerušil tok mých myšlenek a zkoumavě si nás prohlédl.
Jeho pohled zůstal viset na mně, přesněji na mých rozích. Škoda že nemohou zmizet stejně tak, jako nechávám mizet svá křídla.
Viděl jsem přesně co dělá, i když jsem mu do tváře nepohlédl ani jedinkrát. Byla to taková schopnost, které jsem se naučil za ty roky, kdy jsem se snažil se svým život beroucím prokletím kontrolovat.

Pověděl nám, že zde chodí každý den, ale monstrum, díky kterému jsme se museli ukrýt na větvi mohutného stromu viděl poprvé a málem mu skočil do cesty.
Tvrdil, že se stihl ukrýt jen díky náhodě, kdy spadl do staré nory nějakého zde žijícího zvířete.
Moje myšlenky byly ale úplně jinde. V povědomí jsem si vybavil anděla, který se mi před tímhle tím dobrodružstvím dobrovolně ukázal. A můj mozek přišel na něco, co zřejmě nechtěl ani v nejmenším vědět. Nepatrně jsem sebou trhl a jen rychle odkýval na jeho otázku, kterou bych možná ani neslyšel, kdyby do mě Victorie malinko nešťouchla.
Pozval nás k sobě do přístřešku nedaleko odtud, protože v lesích, ač byl slunečný den, začínalo být chladno.
Co si pamatuji, říkalo se tomu "mrazivý den", což nebylo nic neobvyklého. V těchto hlubokých lesích na denním pořádku. Přes den určitou dobu byla stejná zima, jako v noci. Někdy zde byla teplota tak nízká, že rosa, která se teprve ukázala na vysokých travinách v lesích v mžiku zamrzla.

Rozešli jsme se cestičkou, kterou v popadaném jehličí a mechu bylo těžké vůbec najít a plahočili se za temným démonem, jež byl zde jako doma.
„Jmenuji se Helios." řekl po nějaké chvíli mlčení s doprovodem zvuků lesa a lesních zvířat. Pověděl jsem mu o obrovské kočce, která nás skoro sežrala na posezení a Victorie při mém vypravování jen pokyvovala hlavou.

„Vy jste potkali  Strážce lesa?" otočil se na nás s nevěřícným pohledem.
„Myslíš, že bych si něco takového vymyslel?" odpověděl jsem zlehka a zrychlil krok, abychom ho dohnali.
„Máte takové štěstí! Už staré legendy vypravovaly o bájném Strážci lesa, jež chrání tento les už po staletí...
Já ho ovšem ještě nikdy nespatřil." vysvětlil nám "cizincům" démon, s čím jsme měli tu čest se potkat s takovým obdivuhodným tónem, že nám tím chtěl snad sdělit, abychom se tím posvátným tvorem z lesa pro příště nechali sežrat, abychom mu vyjádřili své tisíceré díky za to, že se zjevil zrovna nám.

Najednou se Helios zastavil a otočil se na nás.
„Tak tady bydlím..!" řekl docela pyšně a ruce si dal v bok. Victorie se otřásla zimou, která byla na kůži čím dál více cítit a nechápavě hleděla před sebe.
Stáli jsme několik metrů od louky, stále v lese, ale po obydlí nebylo ani stopy. Nepříjemně mě zamrazilo za krkem. Je to past?
Victorie zavrtěla hlavou a věnovala mi nechápavý pohled, kterým obdarovala i Heliose.
„Eh, tam nahoře. " zasmál se a ukázal nad sebe do koruny stromu.
Hned jsme oba dva zvedli hlavu.

Byl to mohutný strom dost podobný tomu, ve kterém jsme se ukryli a vedle něj další.
Na onom jehličnanu dost vysoko na to, abychom zaklonili hlavu tak, jak nejvíce to šlo jsme spatřili několik velkých, dřevěných a tlustých desek, které vedly od jednoho stromu k druhému.
Byl to vlastně takový dřevěný srub, až na to, že byl celý postaven na kmenech stromů, u kterých by muselo nejméně deset démonů stát kolem dokola, aby ho celý ohraničili.
Victorie jen s údivem a otevřenou pusou sledovala, jak se po Heliosově lusknutí spustil dolů dřevěný žebřík.

„Páni." vydechl jsem pouze a prohlížel si tu nádheru, která zřejmě dala hodně práce a taky času.
Démon se jen usmál a pokynul hlavou, abychom vylezli nahoru. Nejdřív jsem trochu váhal, ale když se nahoru vydala Victorie, hned jsem ji následoval. S ní půjdu klidně i na jistou smrt.

Vylezli jsme na malou terasu, která nebyla nic víc, než další prkna a malé zábradlí, které bránilo pádu z několika metrů na tvrdou zem.
Všechno bylo ze dřeva, dokonce i klika ode dveří, za kterou zatáhl Helios.
„Račte vstoupit." usmál se a od úst se mu při tom linulo pár obláčků páry, v důsledku zimy, která se už dostavila v celé své kráse.
Vstoupili jsme tedy do srbu a naše těla hned přivítalo přívětivé teplo.
Objevili jsme se v místnosti, ve které byl na zemi natažený safírový koberec.
Po stranách místnosti stály dvě malé ebenové skříně a přímo naproti nám krb, od kterého se to příjemné teplo linulo.
Po pravé straně bylo jedno malé okno a uprostřed dvě křesla s taktéž dřevěným stolíkem, na kterém stál svícen.
Na obou stranách byly ještě dvoje dveře, které vedly do jiných pokojů.
Ten démon musel být pořádně zručný.

„Snad byste tu mohli přespat, jestli nemáte na spěch." vydechl Helios a Victorie se na mě podívala s tím svým krásným úsměvem. Potom mi do ucha, když se Helios vydal pootevřít okno, zašeptala, že nemůže věřit vlastním očím jak přívětiví a dobrosrdeční démoni jsou, nehledě na to, že je temného původu. Trochu jsem nakrčil nos.

Měla pravdu. Vždy jsem to bral jako samozřejmost, ale až u lidí jsem zpozoroval, jaký je to u nich nezvyk.
Vlastně se tak přívětivě k sobě démoni chovali všichni, jen mezi jinými rasy tomu bylo opačně.
Pousmál jsem se a nabídku o noclehu přijal. Musím přestat být paranoidní.
Dal nám pokoj nalevo, který byl o dost menší než ten předešlý, ale nám naprosto vyhovovalo, že se do něj vešla jen postel a jeden noční stolek. Připadalo mi to zde velmi útulné a Victorie byla stejného názoru.

Večer nám nabídl naše jídlo, což byl pro Victorii ještě stále nezvyk, ale spořádala toho tolik, že jí to nemohlo nechutnat.
Já si nevzal nic, nicméně jsem neměl to nutkání si něco vzít a ani jsem neměl chuť stejně tak jako Helios.
Zatím se nezeptal, proč se vyhýbám očnímu kontaktu a já byl jedině rád.
   Večer jsme všichni tři ulehli do postele, Helios do pokoje na druhé straně a já s Victorií do toho malého, který nám vystačil více než dost.
Sledoval jsem Victorii stejně jako ona sledovala mne z druhé strany postele.
Napadlo mne k ní natáhnout ruku, jako jsem to udělal v úkrytu v lese. Černá kůže vypadala, jako bych strčil obě dvě ruce do kbelíku s barvou. V očích měla jiskřičky, když mé gesto oplatila a chytila mě za ruku, čímž zrušila tu mezeru mezi námi. Tělo mi ovládlo příjemné teplo, ovšem jen jsem zavřel oči a užíval si toho něžného doteku.
„Mám tě ráda" zašeptala tiše.
V noci se hnědovlasá dívka ke mně ve spánku stulila a oba dva jsme po dlouhé době usnuli v posteli nic nerušícím spánkem v teple a suchu.

°°°°°

Tak a je tu konečně nová kapitola!
Snad se taková klidnější kapitolka líbila.
Co říkáte na vlídnost Heliose? Myslíte, že za tím něco stojí?

Nezapomeňte na komentář a hvězdičku milí čtenáři! ^^