Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Zakletí démoni

Křídla dvou démonů se zatřepotaly ve větru a já nabírala do plic vzduch a tiskla se na Warua.
Vystoupali jsme nahoru bez problémů a Armaros, který s lehkostí kočky přistál na okenní římse vklouzl dovnitř do centrály.
Waru pohyb zopakoval a pustil mě na nohy na podlahu z bílého, přesto narůžovělého mramoru, který tvořil podlahu. Stěny byly stejně černé jako centrála zvenčí.
„Kam teď?" podíval se Waru na Armarose. Ten jen pokrčil rameny a sledoval nás rubínovýma očima.
Byl tu klid, dokonce i náš dech byl hlasitý na takové ticho.
„Nevím, jsem dobrý démon, v centrále temných jsem nikdy nebyl..." roztáhl chřípí a nasál procházející vzduch, aby něco zavětřil.
Vevnitř bylo větrno. Lehký vánek mě hadil po tváři a Armarosovi rozcuchával blonďaté vlasy, které se uvolňovaly z copu a volné prameny mu šlehaly po zádech.
„Jdeme." zavelel najednou Junaa a rozešel se proti vánku, který vycházel z neznámého místa v centrále po naší pravé straně. Armarosovy boty klepaly o mramor a Waru nešel ani slyšet.
Šla jsem vedle jeho boku a čas od času sledovala jeho černé paže.
Věděla jsem to... Není špatný.
Byl dobrý anděl a pořád v srdci je. A to jméno. Junaa, zní velmi pěkně. Takové milé a nevinné jméno.
Až teď mi došlo, že mě přes skla brýlí celou dobu pozoruje. Tváře mi nabraly červený odstín a byla jsem nucená od něj odtrhnout oči.
„Jsi v pořádku?" naklonil hlavu na stranu a sledoval mě. Už dávněji mi došlo, že démoni nechápou spoustu lidských emocí. Jenže on už mne dvakrát políbil a já v hlavě měla naprostý zmatek. Byla to nějaká léčka? Snaží se napodobit naše lidské chování? Proč?
Pokývala jsem rychle hlavou, že jsem a dál se věnovala mramorové podlaze a svým myšlenkám.

Najednou nás z ticha, které doprovázel klapot bot vytrhla rána jako z děla. Nadskočila jsem a instinktivně se schovala za Warua.
Ten zvuk se ozval za rohem, přesně tam, kde jsme před chvílí prošli. Armaros zbystřil stejně jako Waru a otočil dlaně k neznámému schovanému za mramorem. Několik sekund po ráně se ozval hrdelní zvuk něčeho, co už jsem někdy slyšela. Určitě...
Zježily se mi vlasy hrůzou a po zádech přejel mráz. Ucítila jsem ve vánku nechutný puch zkaženého masa.
„To je ta samá věc, kterou jsme potkali před městem." vydechl Waru. Bylo vidět, jak se mu napíná každičký sval na těle. Stvůra jakoby se vynořila ze samotného srdce pekla. Krvavé oči, vyhublé tělo, ze kterého se odlupovaly poslední kusy masa. Se zkaženými polámanými zuby, které připomínaly velké skleněné střepy. Z tlamy mu kapala černá hnilobně páchnoucí tekutina. Znova to zavrčelo a zarylo spáry do mramoru.
„VICTORIE, utíkej!" vykřikl Waru a šťouchl do mě rukou.
„Vem ji sebou, nenechám ji samotnou." zavrčel a nespouštěl oči z toho monstra, které si olízlo tlamu rozeklaným černým jazykem s bílými skvrnami.
Než jsem se vzpamatovala, Armaros mě táhl za ruku do jiné chodby. Jsem jako hadrová panenka.
„Nemůžeš ho tam nechat!" vyjekla jsem a snažila jsem se mu vzepřít.
„Slyšela jsi, co ti říkal?" povzdechl si a cukl mi zápěstím, za které mě držel.
Z očí mi vyhrkly slzy, když se ozval další skřek mnohem hlasitější, než ten minulý a chodbu za námi zaplnila temná magie, která jakoby bouchla, když se ozval hlas Warua. Nerozuměla jsem, zato jsem slyšela skřípání mramoru, do kterého narážely železné drápy a další rány a otřesy, které mi procházely celým tělem.
Běželi jsme spletištěm chodeb a já se snažila popadnout dech. Waru, Waru...! Juno.

Najednou se Armaros prudce zastavil a všechny zlatavé vlasy mu popadaly na ramena.
Jeho oči byly vystrašené a já hned věděla proč. Zaklela jsem a začala ustupovat. Před námi stála stejná bestie. Vrčela a na zemi pod ní bylo mrtvé tělo nějakého démona. Žaludek mi snad udělal kotrmelec. Všude po stěnách i podlaze byla černa krev.
Naprázdno jsem polkla a sledovala Armarose, jak zavřel oči a něco zamumlal. Vlasy se mu rozprostřely okolo hlavy a z dlaní mu vyšlehlo bílé pronikavé světlo.
Démon zakňučel tak nahlas, až mi z toho zvuku zalehly uši a obrovskýma tlapama si zakryl oči, když spadl na mramor tlamou napřed. Otřáslo to celou chodbou.

„Teď máme šanci..!" vykřikl a zase mě chytil a pelášil se mnou zpět.
„Proč..." snažila jsem se nadechnout. „Proč jsi-jsi ho nezabil?" zeptala jsem se ho uštvaně. Zpomalil a zahleděl se mi do očí.
„Ty ani on nevíte, co je zač, že ne?" koukl na mě a v očích se mu zrcadlil strach s lítostí. Překvapeně jsem zamrkala a zakroutila hlavou. „A není to jedno? Snaží se nás to zabít." zabručela jsem a následovala jeho svižné kroky.
„Ne, není to jedno." povzdechl si. „Víš, jak vypadá démon v jeho pravé podobě?" znova se zeptal.
„V pravé podobě? Tohle není vaše..." hlesla jsem a prohlédla si ho. Teď zakroutil hlavou pro změnu on.
„Jsou to proměnění démoni, někdo je zaklel v téhle podobě a zbavil je ovládání." zatvářil se vážně a já vykulila oči.
„Co-Cože?!" vyjekla jsem. Můj hlas se odrazil od lesklých stěn a v tu chvíli se podlahou roznesly otřesy až moc připomínající dunivé kroky.

A k tomu Waruův křik. Ztuhla jsem a Armaros napřáhl ruce před sebe jakoby tlačil neviditelnou stěnu před sebou. Slzy jsem měla zase na krajíčku. Do čeho jsem se to zapletla.
Z potemnělé chodby se vynořila ta bestie... Ten zakletý démon. Klepaly se mi nohy snad ještě více než před chvilkou. Je to... Není to příšera, co když je v duši něco jako Waru? Drápy dělaly tlusté rýhy do podlahy, jak se k nám odporný tvor přibližoval.
A za ním, za ním běžel nadlidskou rychlostí Waru, celý od černé krve prokletého démona nebo snad své. Černá břečka se mu lepila na tváře i oblečení.
„TY.NIKAM.NEJDEŠ!" vykřikl Waru a jedním odrazem ho přeskočil. Stál čtyři metry před námi. V jeho rukou se svíjely provazce z magie a ta sebou zběsile cukala. Armaros k němu doběhl a jeho vlasy a kůže začala bíle svítit, jako lampa ve tmě.
„Teď!" vykřikl Waru a oba dva poslali vlnu magické energie na stvůru.
Udělal to Armaros, aby mě zachránil? Vždyť říkal...
Po tvářích mi tekly horké slzy hrůzy. Sledovala jsem jejich obratné pohyby, díky kterým uhýbaly stvůře, která kolem sebe sápala drápy a divoce se oháněla kolem. Vzduchem lítaly kusy mramoru a centrála se od základů otřásala, když bestie nemotorně narážela do stěn chodby. To musí padnout i tato centrála? Proč je to tak těžké ..?
Chtěla jsem ucouvnout, uši jsem měla zahlcené křikem a zvuku, který vzdáleně připomínal psí štěkání smíšené s vrčením, které mi prostupovalo tělem.
Do něčeho jsem narazila. Opatrně jsem za sebe dala ruce a došlo mi, že to čeho se dotýkám není mramor.
Bylo to hedvábné na dotek a vysílalo to příjemné teplo, než to děsivě zavrčelo. Ztuhla jsem.
Hned, co jsem se vzpamatovala, začala jsem křičet a otočila se.
Pozorovaly mě krví podlité oči a vystouplý čenich lapal po mém pachu.
S vykulenýma očima jsem hleděla na stvůru, která mě pozorovala stejně tak. Ruku mi olízl mocný rozeklaný jazyk, tolik podobný hadímu a na chvíli jsem v jejích očích viděla pobavení, když jsem ucukla a spadla na dlažbu. Spadla jsem přímo do té krve, co jí stékala po tlamě.
A nabrala nový dech.

„Po- POMOOC!" vykřikla jsem tak nahlas, že se div ono stvoření nezaleklo a neuteklo. Nedokážu se bránit, zemřu tady, protože jsem ubohý člověk.
„Jun-JUNOO! Pomoz mi!" vykřikla jsem z plných plic. Tak ubohé.
Ani nevím, proč jeho dávno zapomenuté jméno. A začala couvat od těch zkažených špičatých zubů, které byly čím dál blíž.
Za mnou se Waru zastavil a znehybněl, jakoby do něj hrom uhodil. A jedině Armarosovi došlo, co se bude dít dál.