Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Čas

Těsně před Victorii dopadl kus stropu, který se rozpadl na několik dalších a za rachotu padaly dolů křišťálových schodeh, kde se odšťipovaly další a další části schodiště.
Podlaha se znova otřásla a všichni démoni dobré karmy začali utíkat pryč. Jen stráže zůstávali na místě a snažili se rozruch uklidnit. Vypukl chaos a to jsem ještě nic neudělal.
Praskliny připomínající pramínky vody putovaly po zdech a mramorová stěna se pomalu rozpadala. Vlastně víc než voda to připomínalo kořeny.
"Victorie!" přitáhl jsem si ji blíže k tělu zrovna, když na místo, kde před chvílí stála dopadl kus mramoru.
Silně jsem krvácel, točila se mi hlava, ale nemohl jsem ztrácet drahocenný čas ...
Teď ne.

Schody se začaly pomalu rozpadat zrovna, když jsem chytil Victorii do náruče a roztáhl křídla. Křišťál se mi pod nohama drolil a posledních deset schodů jsem musel přeletět.
Stoupl jsem si kousek od portálu.

Tělo mě donutilo vykašlat černou krev a pustit Victorii.
Zatočila se mi hlava a málem se neudržel na nohách. Zrak se mi rozostřil a zvuky okolo se na chvíli utlumily.
Aby toho nebylo málo, zpozoroval jsem před námi čtyři strážce, naštěstí v periferním vidění. Zatřepal jsem hlavou.
"Za to může ON!" vyhrkl jeden a namířil na mě kopím.
"Já nic neudělal." chytl jsem se za ránu a zhluboka se nadechl. Nevím, jak dlouho ještě budu stát.
Země pod nohama se znova zachvěla.
"Přišli jsme vám pomoct!"  vykřikla Victorie a chytila mě za ruku.
"Jak vám máme věřit?!" vykřikl druhý a taky svou zbraň namířil na nás.
"Rozpadá se to tu! NEMÁME ČAS NA HLOUPOSTI!!" vykřikl jsem z plných plic a kolem mě se rozvířila černá karma, jež se začala mísit s mým zoufalstvím, vztekem a bolestí.

S trhavými nádechy jsem zvedl dlaně a s očima upřenýma na ně z nich začaly stoupat vzhůru černé provázky připomínající kouř. S karmou to však nemělo nic společného.
Byla to magie, černá magie které jsem se kdysi naučil...

"Victorie, běž k portálu!" vykřikl jsem a během chvilky splynul s tmou.
Čas jakoby se zastavil. Kusy centrály se zastavily v půli cesty k zemi a strážci jakoby zkameněli. Bílá se změnila v černou a jediný komu jsem v pohybu nezabránil byla tmavovlasá dívka u dvou spojených oblouků. Cítil jsem nepopsatelnou bolest po celém těle. Cítil jsem, že umírám.

Co se to vlastně stalo?
Sám nevím...
Jako bych se v černotu proměnil, nebo snad ona sama mě pohltila. Nemohl jsem křičet, nemohl jsem se hýbat. Magie mě vyzdvihla do vzduchu a vytahovala ze mě sílu.
Do těla se mi vpíjela temnota a v očích jsem měl moře plné černoty, něčeho co mě přes tu sílu oslepovalo. I přes ní jsem nespouštěl zrak z dívky.
Jakoby byla ovládána neviditelnými vlákny co jí ukazovaly co má dělat. Portál už nebyl klidný jako hladina moře, nýbrž řádil jako bouře.
Z ornamentů se staly obrovské vlny snažící se dívku dostat do spárů. Vypadalo to, že portál má své vlastní vědomí.
Okolní svět byl obklopen magií a jediné světlo představovala Victorie.
Ukrutná bolest se zvyšovala každou minutou a já sám poznal, že se už moc dlouho neudržím.
Tmavovlasá dívka jezdila prsty po obloucích a něco na nich značila.
Portál vzdoroval, ale na Victorii nedosáhl. Dobře, věřím ti...
    Celý svět se otřásl a já konečně mohl z plného hrdla vykřiknout.
Magie se mávnutím ruky rozplynula a mé bezmocné tělo dopadlo na sutiny na podlaze.
Promiň mi to Victorie...