Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Výstřel

Jakmile se přede mnou objevila zem, byl jsem nucen padnout na kolena a chytit se za uši.
Zelená záře zmizela a v tu chvíli přímo na mě skočila Victorie.
Její křik mi v hlavě zněl jako ozvěna a nepříjemně bodal v uších. Chvíli jsem vůbec nic až na nepříjemné pískání neslyšel.
Málem mi vyrazila dech, ležel jsem rozplácnutý na břiše na zemi.
„Tsss... Slez ze mě." řekl jsem skoro až bolestivě a chytil se pevně za hlavu. Jakoby se mi v ní roztříštily střepy. Křídla jsem naštěstí schoval dříve, než na mě spadla.
„Co jsem ti říkal?" obořil jsem se na ni a zvedl se nemotorně ze země. V uších mi pískalo a hučelo.
Vypadala vyplašeně.
Oprášil jsem si kolena a podíval se na ni.
„Tvůj křik mi málem utrhl uši!" překřížil jsem si ruce na prsou a věnoval jí káravý pohled.
„Pro-promiň." zamrkala.

Až teď jsem se rozhlédl kolem sebe.
Stáli jsme v jedné ze slepých ulic nějakého města.
„Počkej tady." zašeptal jsem a nakoukl zpoza zdi.
Do nosu mě praštilo silné množství něčeho, co nesnesitelně pálilo v nose.
Srdce vydalo jeden hlasitý úder, který jsem slyšel až v hlavě a bolest uší jsem již přestal vnímat.

Na malém náměstíčku se procházelo nespočet démonů, karmy odlišné než patří mně.
Kolem mne se ovíval černý oblak špatnosti, jenž se mísil s bílým všude okolo.
„Musíme si pohnout, než mě někdo spatří nebo ucítí." otočil jsem se a chytil Victorii za ruku.
„Kde to jsme?" zeptala se, když jsme lezli po žebříku na střechu budovy.
„U démonů dobré karmy..." odpověděl jsem, jakoby to byla nanejvýš jasná věc a podal jí ruku, abych ji vytáhl nahoru.

„Takže jedno pravidlo...-" podíval jsem se na Victorii a nasadil si černé brýle. Všechno se ponořilo do monotónního šera.
„-Nedívej se nikomu do očí a nic neříkej." dodal jsem důrazně.
Dívka kývla a v tu chvíli jsem ji chytil do náručí a rozběhl jsem se s ní po střeše. Byl jsem nabitý novou energií, rychlejší než předtím. Vůbec jsem necítil její váhu.
Jediné co teď bylo vidět, byla černá šmouha směřující k centrále. Snad mě moc démonů nepostřehne.
Dávno jsem poznal, kde jsem.

Přeskočil jsem několik domů a řekl Victorii, ať se drží.
Nakonec jsem zastavil a skočil ze střechy do prázdné uličky.
„Proč se prostě nějak nezamaskuješ? Nosíš samé černé věci a jsi až moc nápadný." podívala se na mě s povytáhnutým obočím. Líbilo se mi, jak se měnilo její vystupování.
Cvrnkl jsem se do jednoho z rohů a zvedl obočí.
„Tak to zkus nějak zakrýt." zasmál jsem se.
„Navíc je kolem mě černota, kterou nevidíš..." dodal jsem. Byla to pravda, kolem mě vířily černé provázky dýmu, které se omotávaly kolem mých údů a zkoumaly okolí jako stovky zvědavých hadů.

Z rozhovoru nás vyrušil klapot bot zpoza rohu uličky.
Trhl jsem sebou a otočil se na druhou stranu.
„Stůjte!" zakřičel anděl, jenž vyběhl z uličky a střelil po mne, zrovna když jsem chytil Victorii zase do náručí a rozběhl se pryč.

„Jsi v pořádku?" hodil jsem po ní rychlý pohled a prudce vběhl do další uličky, div jsem nevrazil do zdi. Je to tady jako labyrint.. Nesnáším tahle andělská města.
Stiskla pevněji moje ramena a ucítil jsem, jak se kolem jejího těla začala hromadit černá karma symbolující strach.
Cítil jsem, jak mě to láká, ale v duchu jsem se napomenul a v tu chvíli mě to napadlo.
„Mysli na něco hezkého."  promluvil jsem a přidal na rychlosti. Stále mě sledoval.
Nedařilo se mi ho setřást. To je snad hlídka? Má zbraň... Musí to být hlídka.
Proč nepoužívá magii? Pošahaní holubi, proč jim ještě k tomu lezu do rajónu? Kvůli nějakému Osudu?

„Cože?!" vyjekla nechápavě a prohlížela si mě.
Její tělo poskakovalo v mé náruči přesto jak pevně se mě držela.
„Prosím..." chytil jsem ji pevněji a vyhl se dřevěným krabicím uprostřed cesty.
Začínal jsem vnímat zdejší ruch, což znamenalo, že se blížíme k náměstí. To není dobré...
„Jak mám proboha myslet na hezké myšlenky, když se nás právě někdo snaží zabít?!" křikla a zvedla hlavu.
Těsně za sebou jsem uslyšel výstřely a před sebou mnoho démonů.
Nemám čas!

Odrazil jsem se od země a přeskočil nízký plot, který ohraničoval konec malé uličky a bez váhání jsem ji políbil. Mé srdce bylo klidné, narozdíl od toho jejího. Démoni se vždycky snažili pochopit, proč to pro ty smrtelníky tolik znamená.  Bezvýznamná láska, která je svazuje, ničí jim srdce a přitom zlepšuje ten jejich ubohý a krátký život.
Cítil jsem její tep a překvapení. Byla překvapená, ale v dobrém smyslu.
Bylo to lepší než nic.
Myslí si to děvče snad, že je v nějakém příběhu, kdy se monstrum zamiluje do obyčejného člověka? Pobavilo mne to a musel jsem se pousmát.

Těsně před dopadem jsem zatajil dech.