Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Centrála

Těsně před dopadem jsem zatajil dech.

Dívčino tělo, jakoby splynulo s bílými v ten okamžik nádhernými vlákny, jenž se začaly z jejího nitra proplétat vzduchem a obtáčet se kolem nás. Nepříjemně to zapálilo a já přinutil černou karmu se podvolit. Musel jsem se hodně soustředit.

Špičky černých bot se s ladností dotkly kamenného chodníku na kraji náměstí, několik metrů od plotu.
Zvedl jsem hlavu a usmál se.
Victoriinu tvář polil ruměnec.
Však důležitější, než dívčina červenající tvář byla úspěšnost mého plánu. Spokojeně jsem se již podruhé usmál.
„Vyšlo to." položil jsem dívku na nohy a pozoroval své paže.
Černé, tedy špatné karmě, teď dominovala bílá. Obě barvy se mísily, při čemž zároveň mizely.

Nebyla zde tudíž žádná známka špatného démona.
Nikdo si mne nevšímal, démoni procházeli okolo a ten, co mě před chvílí malém postřelil prostě zmizel.
Byl jsem šťastný, že to opravdu funguje, ale svojí totožnost nedokážu schovat ani pod pokrývkou Victoriiny dobré karmy.
Určitě to za čas vyprchá... Nemám moc času, musím vymyslet, co dál.

„Omlouvám se." sklonil jsem hlavu a ztratil se v jejích modrých očích, kde se sem tam mísila i zelená. Byla to nezvyklá barva.
„Proč si to udělal?" zeptala se stále vyvedená z míry.
„Když ses uklidnila, kolem tebe se rozvířila kladná karma, při čemž se mi povedlo zahnat tu svou, černou..." vysvětlil jsem a hřbetem ruky jsem si utřel nos.
„Dost to štípe..." zabručel jsem spíše pro sebe a rozešel se přes náměstí s Victorií po boku. Celá zardělá dupala vedle mě, naštvaná, že jsem si něco takového dovolil. Uchechtl jsem se jejímu počínání a šel dál.
„Dobřú démoni umí zlepšit lidskou náladu. Bohužel, takových prostředků se mi nedostalo. Ale kdybys chtěla náladu zkazit, jsem tady.." řekl jsem pobaveně. Victorie mne ale nevnímala, všechnu její pozornost strhli dobří démoni okolo.

Přešli jsme nespočet uliček, budov, parků a dalších náměstí, než jsme v dáli zpozorovali majestátní bílou budovu s několika věžemi ve výši mraků. Byla to centrála, jež se pyšní svými nekonečnými mramorovými chodbami připomínající spíše bludiště, které nikde jinde nenajdete.
Už jsem tam jednou byl. Bylo to však velmi velmi dávno.

„Připadám si jako Alenka v říši divů." vydechla fascinovaně Victorie.
Neodpovídal jsem, protože nemám ponětí, kdo Alenka je, ale v říši divů rozhodně byla.

~~

Stříbrná brána byla otevřená.
U hlavní brány stály stráže v těžkém bílém brnění, které odráželo paprsky Slunce - tedy hvězdy, připomínající lidské slunce nad námi.
Neměly však prokleté zbraně, což pro mne byla velká výhoda, jenže jsem měl s sebou hnědovlasou dívku krčící se za jedním mramorovým sloupem brány, která by se dlouhému kopí jistě nevyhla. Povzdechl jsem si. Proč tohle dělám, proč věřím někomu, kdo se jen tak zjevil na střeše a přikázal mi, abych se dostal do dvou centrál obou světů s touhle lidskou dívkou? Směšné, lidské.. Chovám se jako důvěřivý člověk hrající si na hrdinu. Najednou jsem neměl takovou potřebu zachraňovat svět... A navíc, je vůbec před čím? Možná si ten anděl teď sedí někde na střeše a směje se, jak mě žene do záhuby.
No... Možná jsem hledal dobrodružství. Možná jsem si ten adrenalin v krvi užíval.
„Jak se tam hodláš dostat?" špitla a nervózně si mnula prsty. Vytrhla mě z mého uvažování.
„To opravdu nevím..." odpověděl jsem popravdě a prohrábl si rukou s černými nehty vlasy.
Otevřel jsem dokořán oči a lišácky se usmál.

„Pojď se mnou." napřímil jsem se a nabídl vznešeně Victorii rámě, přičemž na mě chvíli nechápavě hleděla, ale nakonec společně se mnou prošla branou. Co jí taky zbývalo.
Stráže zpozorněly a kopí v rukách pevně uchopily. Cítil jsem ve vzduchu napětí.
V duchu jsem se jen modlil, ať to vyjde. A stejně... I kdyby mne zabili, nezáleží na tom. A nevinného člověka by snad nezabili. Nebo se mýlím?
„A ty jsi kdo?" ozval se jeden z nich troufale a nadzvedl bílou přilbu, aby si mne mohl prohlédnout pozorněji.
„Omluvte nás, jste jistě z urozeného rodu, nemýlím se..?" přidal se do začínajícího rozhovoru další.
„Ach ano, copak jste nedostali dopis o mé nynější přítomnosti?" zeptal jsem se a zvedl povýšeně hlavu. Když to zahraji dobře, uvnitř centrály to pak půjde hladce. A i kdyby tam nic nebylo, aspoň prožiji před svou smrtí dobrodružný výlet.
„Mám se sejít s předsedou rady pana...-" snažil jsem si vzpomenout na jméno toho starce.
„Zuriela? Máte na mysli anděla představeného Zuriela?" ozval se další ze strážců milým hlasem. Ten hlupák mi hraje do karet.
„Ano, pana Zuriela! Jaká je mi hanba, že jsem si nemohl vzpomenout.." chytil jsem se za čelo a zatvářil se provinile. V duchu jsem se usmíval. Victorie snad ani nedýchala.

„Dobrá, doprovodím vás." oznámil a mohutnou ocelovou branou zmizel v budově.
„Ať spravedlnost zvítězí!" rozloučil jsem se vesele se zbývajícími pěti strážci a usmál se na Victorii, jenž křečovitě svírala mou paži. Měla strach a přece ani nevěděla proč.., byl jsem rád, že není až tak šílená jako já a důvěřuje svým lidským instinktům.