Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Bezmoc

Pohled Victorie

Nedovedu přesně říct, co se to v tu chvíli stalo. Byla jsem zmatená, a vlastně jsem ani nevěděla, co se kolem mě děje.
Nebyla jsem to já. To, co se mě zmocnilo bylo něco zcela jiného.
Něco, co mě pohltilo a zatlačilo do kouta. Neměla jsem kam utéct, když to ke mně začalo promlouvat. Povídalo o matce navždy prokleté v podobě přízraku, o odvážném otci, který by pro svou dceru udělal cokoliv. A já naslouchala. Dokud mi nebylo vše aspoň z poloviny jasné a z očí mi nezačaly téct horké slzy.
Když mě to konečně pustilo a dovolilo používat zase své tělo jako dřív, málem jsem spadla na zem. Třeštila mi hlava a vlastně se celý svět poněkud točil.
Bylo toho na mě příliš.
Protřela jsem si oči, když v tom mi za zády něco zašustilo.
Otočila jsem se a koutkem oka zahlédla pár bílých per.
Ústa jsem měla dokořán, když mi pomalu docházelo, že patří mně.
Má křídla.
'Cože? Jak je to možné?' hlava se mi změnila v úl plný myšlenek. Sním?
Všude bylo ticho, ale mně připadalo, že na mě celý Eldolas křičí. Že na mě křičí prokletí démoni, Armaros, obyvatelé města i samotný přízrak, který zmizel.
„Matko..." popotáhla jsem tiše a z očí mi začaly stékat slzy nanovo.
Armarosův přívěšek začal až nesnesitelně pálit na kůži. Zamračila jsem se a pohlédla na amulet.
„Chceš snad něco říct?" zamračila jsme se a křídla mi za zády zacukala.
Krom křídel, ze kterých jsem stále lapala po dechu, jsem uviděla spoušť kolem sebe a taky to, na co zřejmě přívěšek s rubínem upozorňoval.
„Waru!" vykřikla jsem ochraptěle a rozběhla se za ním. V hlavě vše najednou ztichlo. Jako bych se potopila pod vodu a nemohla dýchat.
Běžela jsem a snažila se najít ztracený dech, i když zatím neúspěšně.
Zakopávala jsem o kusy smaragdově zelených stěn, o zlaté rozlámané zbraně a o další rozházené věci. Křídla byla těžká, převažovala mě dozadu a taky zpomalovala. Byla jsem tak pomalá a unavená...
Na chvíli se mi zatmělo před očima únavou.
Srdce se mi rozbušilo, div mi nevyskočilo z hrudi, když jsem ho viděla takto zničeného.
Všude byla krev. Jeho krev.

Zakopla jsem a spadla na zem, hlavou jsem se praštila do smaragdové cihly a zůstala ležet. Možná bych křičela, ale hlasivky mi vypověděly službu a tělo taktéž.
Srdce jsem měla až v krku a oči se mi pomalu samy zavíraly.
Nesmím, nesmím já nemůžu!
Bojovala jsem se svým tělem, ale byla jsem na pokraji sil a zhroucení.
Pomalu jsem nevnímala ani svět okolo, nebýt kroků, které se rozléhaly tichou polorozpadlou místností.
Topila jsem se v neviditelné vodě a jediné na co jsem se zmohla byl poslední malý pohyb, který mi div nepřivodil mdloby od bolesti.
Po obličeji se mi rozlil pramínek horké krve, když jsem namáhavě otočila hlavu, abych vzhlédla na blížící se postavu.

„Ach, co jste to provedli s mou centrálou..?" ozval se úplně cizí mužský pobavený hlas. Pohlédla jsem na černé boty se železnými bodci na špicích, které naháněly strach. Opíral se o obsidiánový meč, na kterém jsem mohla vidět vyryté starověké symboly a obrazce. Neměla jsem tu sílu odpovědět mu kousavou poznámkou.
Neměla jsem ani tu sílu se pohnout.
„Velice mě těší, vidět vás v takto..." na moment se zamyslel. „zuboženém stavu, mírně řečeno, ale...více mě těší ta zlatavá břečka u dveří.." v jeho hlase jsem přímo rozpoznala úšklebek, který se mu určitě zračil ve tváři.
Jeho hlas byl už od prvních slov prolhaný, prohnaný plný vypočítavosti a nechutě. Nebyl to dobrý člověk... To určitě ne. Byl to démon, ve kterém nebyl ani kousek dobra. Cítila jsem to až v kostech. U srdce mě píchlo ze slov, které se mi donesly k uším.

„A protože jste mi udělali převelikou radost..." jeho meč zaskřípal o polorozpadlé dlaždičky.
„Rozhodl jsem se vás pro tentokrát ušetřit." nadechl se, jakoby ve vzduchu cítil smrt a dřepl si.
„Waru..." zašeptala jsem tak tiše, že to bylo sotva slyšet a zvedla oči, ze kterých mi stékaly poslední slzy bezmoci. Jednou nohou jsem byla v jiném světě, možná jsem měla jen ztratit vědomí, možná už jsem se neměla nikdy probudit. Možná mi nebylo přáno přežít oba konce portálů. Možná, možná to byl opravdu konec. Konec všeho.