Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Záchrana v dešti

Zastavil jsem se, abych si šelmu prohlédl celou. Nerozpoznal jsem tmavou barvu srsti, viděl jsem svalnaté tělo a  dva dlouhé ocasy, jimiž kočka s radostí mávala, jakoby mi snad chtěla něco říct. Studené kapky mi stékaly po obličeji a nebe se zase na pár chvil rozjasnilo bleskem, který si po obloze hledal cestu, jako řeka rozlévající se krajinou plnou hvězd, jež se bohužel schovávaly za těžkými oblaky. Kočka zase zavrčela do tmy a ten zvuk se mi rozlehl v uších stejně tak jako hrom kdesi v dáli. 

Najednou se ve vzduchu objevila ostrá pětice drápů a jen tak tak jsem se stihl skrčit. Šelma vyskočila a dopadla těsně přede mě. Trhl jsem sebou, když Victorie stále skrytá v úkrytu vykřikla. Tvor zbystřil a otočil svou mohutnou hlavu, aby si prohlédl vylekanou dívku, která se vzápětí chytila za pusu, protože jí zřejmě došlo, co za chybu udělala. Sykl jsem.
„Hej, já jsem tady!" obořil jsem se na přerostlou kočku, jakoby mi snad mohla rozumět. Zvedl jsem se z dřepu a znova si uvědomil, jak je šelma obrovská. Připadal jsem si jako malá myška, ale jen chvíli, než mi z dlaní znova vytryskla magie. Šelma zasyčela a odtrhla pohled od Victorie, zrovna, když se černá mlha dotkla její lesklé naježené srsti. Žluté oči mi teď věnovaly veškerou svou pozornost, stejně tak, jako vyceněné špičáky u mého obličeje. O pár kroků jsem odstoupil a napřímil se, zrovna, když se jí kolem tlap obtočily řetězy vycházející z mých dlaní. Pousmál jsem se a bez váhaní rukama trhl a kouřové řetězy, které najednou nabraly hmotný tvar, se napnuly. Šelmě podjely v bahně, které se teď po zemi rozlévalo, nohy a vzápětí tak dlouhá jak široká sebou žuchla na zem. Uskočil jsem, když magie vyprchala a než se zvedla odběhl o něco dál - dál od Victorie. Kočka zavrčela a postavila se na všechny čtyři a oklepala se od bahna, které se rozprsklo všude kolem. Pohodila hlavou na stranu a ladným neslyšným krokem přišla zase ke mně. Splašeně jsem dýchal a snažil se co nejrychleji uklidnit, protože jsem se takhle nemohl soustředit. Nikdy jsem do těchto lesů nevkročil a nikdo mi nikdy neřekl, co se zde může ukrývat za bestie, ale to nebyl jediný a hlavní problém. Déšť každým okamžikem sílil. Za chvíli přes hustý proud studených kapek nebylo vidět ani na krok. Vlasy mi bránily ve výhledu a jediné co mi oznamovalo, že je kočka stále tady bylo pravidelné vrčení přicházející odněkud poblíž. Musela mě obcházet, jedině tak se dalo vysvětlit, že pokaždé jsem vrčení slyšel někde jinde. Trhl jsem sebou, když mi ona šelma zavrčela u ucha. Zase jsem napřáhl ruce a chystal se zaútočit dříve, než ona. Ale kam? Kde je? 
Moje jediná zbraň v podobě mlhy se rozvířila do okolí a podle mého přání našla protivníka. Stála přímo přede mnou a když po mně podruhé vyrazila drápy, na nic jsem se nezmohl.

To si říkáš démon? rozezněl se mi v hlavě hlas. Zřejmě patřil mému podvědomí, ale přesto  jsem se s ničím podobným  nikdy nesetkal. I když jsem se toho lekl, onen hlas mi navrátil klidnou hlavu. Jen o chlup jsem se vyhnul tlapě, i když ne docela. Ucítil jsem známé teplo na tváři, které se vzápětí proměnilo v ostrou bolest. Dalo se to ovšem vydržet a popravdě jsem ani škrábanec nevnímal. Z dlaní mi pohotově vyšlehly další šlahouny magie, jimiž jsem odrazil další útok. Kočka uskočila na stranu a chystala se mě smést na zem. To by v tuto chvíli znamenalo zřejmě konec. Nohy mi až po kotníky zapadávaly do bláta, ale i tak se mi dařilo udržet krok se šelmou. V hlavě se mi rodilo tisíce nápadů, ale přesto jsem nepřišel na nic, co by se teď dalo uskutečnit, až najednou... Vyběhl jsem proti ní a sledoval její oči.  Rozevřela tlamu a v očích jí cosi zablýsklo. Buď té kočce skočím do spárů, nebo překonám déšť...
Ve chvíli, kdy jsem byl těsně před ní a věřil v sám sebe jsem vyskočil. Šelma na nic nečekala a svou mohutnou hlavu zvedla tak, aby mou snahu lépe viděla. Zatajil jsem dech, když má křídla uposlechla naléhavé přání a vynesla mě do vzduchu. Byl už jsem vyčerpaný, ale přesto jsem to dokázal.
Párkrát jsem s nimi ve vzduchu zamával a stále upíral pohled na šelmu. Ta jen vylekaně ucouvla a přikrčila se k zemi. Poznal jsem, že má strach, neboť jsem s křídly vypadal mnohem mohutněji. Kapky deště se mi kutátely po peří a já věděl, že co nevidět promoknou a bude obtížnější s nimi letět.
Dlaněmi prošel už po několikáté ten známý mravenčivý pocit a v ten moment magie udeřila. Kočka zasyčela a zaprskala, když se mlha náhle změnila na látku pevnou a přetáhla ji po čenichu. To byla ta chvíle.

Nechal jsem svá, teď mokrá křídla zmizet a dopadl na zem. Ani jsem se neohlížel, když jsem ji konečně na chvíli zaměstnal a veškerou energii vynaložil do toho, abych běžel jak nejrychleji to v tuto chvíli šlo a jak mi to bláto a déšť dovolovalo. Vykřikl jsem Victoriiné jméno v okamžik, když se nahněvaná šelma za mnou rozeběhla. Už jsem byl skoro u našeho úkrytu, když z něho vyběhla ona dívka, za kterou jsem z posledních sil běžel. Slyšel jsem za mnou praskání větviček a vrčení, ale nedokázal jsem se otočit. Víceméně mi stačil pohled Victorie, u níž by se krve nedořezali. Na nic jsem nečekal a s doprovodem hromu jsem onu dívku popadl za pas a celý udýchaný roztáhl křídla a vyletěl. Na poslední chvíli, protože kočka byla by v tu chvíli vyskočila. Místo toho, když jsem jí zmizel i s Victorií z dohledu, narazila do onoho stromu s dutinou uvnitř, až se samým nárazem zatřásl a hlava jí uvízla vevnitř. Lesem se ozval mohutný vřískot.
Ani jsem si neuvědomil, že jsem zavadil o pár stromů a co nejrychleji vyletěl nad les. Vzal jsem ji do náručí a snažil se popadnout dech.
„Tohle mi nikdo neuvěří..." omotá mi kolem krku ruce a položí si hlavu na můj hrudník. Oba jsme byli promočení až na kost, ovšem já více.
„To opravdu ne..." potvrdím a usměju se. My jsme to zvládli.