Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Brána temných démonů

Slunce se teprve protahovalo, když jsem v dáli spatřil tři věže. Černé sloupy barvy mých křídel, kde mramor odrážel první sluneční paprsky.
Mlžný opar se vznášel těsně nad zemí, kde tráva nabírala světle modrý odstín. Stromů zde bylo málo, méně než na opačné straně, kde lesy zdobily každičkou část země dobrých démonů. Rostla tu jen nudná tmavá křoviska vysoká sotva ke kolenům. Ani zlatavé stromy se nevyjímaly vedle  těch zdejších, zelenkavých. Ve vzduchu byla cítit zlá karma, která se tiše plavila mezi oblaky na nebi. Přidávala mi sílu a drobná zranění jsem už ani nepocítil, když se ke mně skoro neviditelná šeď přikradla.
Byl jsem ještě daleko od věží, ale nemohl jsem si nepovšimnout černých vlajek pod nimi. Vrtalo mi hlavou, co vlajky symbolizují, ale nepamatoval jsem se.
Možná proto, že jsem je nikdy nespatřil. Zauvažoval jsem.

Victorie mi usnula v náručích a klidně oddechovala. Neměl jsem to srdce ji budit, když jsem doletěl na malý palouček, kde byly na jedné straně stromy a na druhé vyšlapaná cestička do města a pár laviček.
Kousek od místa, kde jsem se posadil stála studna. Kamenná prošedivělá studna, jež podle všeho sloužila pro některé obyvatele města na osvěžení. Muselo to být jakési odpočívadlo, kde ale nebylo ani živáčka.
Bylo tu až podezřelé ticho.
Sledoval jsem okolí a vdechoval do plic vzduch mi mnohem milejší, než ten na opačné straně.
Blíže městu, dál od tajemného lesa byl vzduch a černá magie silnější, zlověstnější a stejně tajemná možná i více, než ostatní zákoutí temné strany země.

Victorie sebou cukla. Povolil jsem stisk kolem ní a pohladil ji po vlasech. Ta krásná tmavá kaštanová hnědá, v které se protkávaly první sluneční paprsky. Ty krásné tmavé vlnité kadeře.
Voněla jako květiny. Jako ty lidské květiny, které voněly na každém kroku. I tak to byla krásná vůně.
Prohlížel jsem si její lehce opálenou hedvábnou kůži. Hladil  jsem ji po rukách těmi svými černými prsty a dával si pozor, abych ji nedejbože nepoškrábal špičatými nehty. Usmíval jsem se jako idiot.

Najednou procitla. Usmál jsem se na ni, když na mne upřela ty oříškové oči se zlatavými proužky.
„Kde to jsme?" hned se odvrátila a pohladila světlounkou trávu pod sebou.
„V hlavním městě temných démonů." odpověděl jsem stroze a nechal ze sebe Victorii slézt. Sedla si vedle do trávy a prohlížela si okolí.

„Je tu ticho." řekla po chvíli a vrátila pohled na mě.
Prohrábl jsem si vlasy, které mi napadaly do obličeje a kývl.
Chvíli jsme jen seděli a potichu se topili v myšlenkách.
Najednou mě do nosu praštil silný pach.
Trhlo to se mnou a už jsem stal v pozoru na nohách. Těkal jsem očima kolem sebe a vyměnil jsem si pohled s Victorií, která se ze země zvedla taktéž.

Pach kolem proletěl znova a ticho proťalo zavrčení. Ze vzpomínek, které mi přelétly před očima na mě vyskočily krvavé rudé oči.
Nemusel jsem nic říkat, aby se Victorie i se mnou rozběhla cestičkou.
Za námi se ozvalo další zavrčení, silné jako burácení hromu.
„Je to to, co si myslím?" vykřikla vyděšeně Victorie.
Ani jsem se neodvážil přikývnout.

Ozvalo se praskání větví z lesíka a silný zápach tlejícího masa ucítila i dívka.
Vykřikla, když se ohlédla.
Byl tam ten netvor.
Bílé vyhublé tělo z něhož div nevylézaly kosti. Tlející kůže, jež se z něho pomalu odlupovala. Drápy, které vyhlubovaly do země hrubé rýhy. Rudé krvavé vypoulené oči.
A běželo to za námi.

Victorie nekřičela, běžela, co jí nohy stačily a z očí ji tekly slzy.
Doběhl jsem ji a zase si ji vměstnal do náruče. Její prsty se mi zaryly do krku, ale neměl jsem jí to za zlé. Vlastně jsem to ani nevnímal a sledoval bránu před námi.
Byla tmavá, temná, ale pro nás vypadala až moc dobře.

Doběhl jsem k ní, pustil Victorii a zapřel se nohou o vedlejší mříži, abych hnul bránou.
To monstrum neohrabaně s křikem běželo za námi.
V duchu jsem nadával, křečovitě jsem se držel brány a cloumal s ní, aby se konečně hnula.
Victorie začala křičet, když monstrum vyběhlo na cestičku a házelo kolem sebe pařáty a dunivé došlapy zvedaly mraky prachu do vzduchu. Ozvalo se zavřeštění plné hladu, které jsem pocítil až v kostech.

Zadržel jsem dech a kolem mých rukou se omotala magie. Brána zavrzala a o kousek se posunula. Ještě jednou jsem se zapřel a otevřel ji tak, aby se tam Victorie protáhla.
„Běž." vydechl jsem udýchaně a odtrhl ji od pohledu k té vřeštící obludě.
Hned se vzpamatovala a vběhla dovnitř.
Monstrum už stálo u mě. Napřáhlo se drápy a já se zahleděl do tlamy plné ostrých polámaných zubů. Zemřu tady před branami? Jako vyvrhel, kterým bezpochyby jsem?

Drápy proťaly jen černý oblak, jenž prolétl škvírou mezi šprušlemi.
Victorie se chvěla a podívala se na mrak, který se zhmotnil zase do mé podoby. Byly to poslední kapky mé moci.

Monstrum jen stálo před branou a z tlamy mu odkapávala černá smradlavá tekutina.
Ani se nedotklo mříží, otočilo se a odběhlo pryč. Nechalo nás zmateně hledět na něj za branami města.