Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Bojíš se?

Jeho úsměv lehce opadl.
„Nikdy si mne neviděl, ale soudíš už mě podle vzhledu. Není to pošetilé?" dal jsem hlavu na stranu a nechával ruce v pěst.
„Jsi zlý démon, není žádného, který by měl sklony k dobru." zasyčel.
„Bude ti stačit, když teda odejdu?" narovnal jsem se a roztáhl křídla jak nejvíc to šlo a místnost dovolovala.
„Až tě uvidím mrtvého, budu teprve spokojený." zavrčel.
Já si vyškubl dýku z břicha a hodil ji na zem. Tato bolest se dala vydržet, bylo to jen chvilkové oslabení, než se rána v mžiku zacelila.
„Jak si přeješ." řekl jsem chladně a pozoroval ho, co se chystá udělat dál.
Zakroutil jsem pravým zápěstím a pousmál se.
Najednou se černá oblaka pustila mých rukou a obklopila celou místnost.
Dívka na nemocničním lůžku málem zapomněla dýchat.
Černota okolo se začala rozestupovat a jakoby snad byla hmotná, začala se jako provazy točit kolem anděla.
Začal křičet, když ho magie začala pohlcovat. Pálila mu kůži, které se dotkla.
„Přestaň!" uslyšel jsem vyděšenou Victorii.
Přikročil jsem k němu a zašeptal mu do ucha.
„Smrt je krásná."
S těmito slovy ho magie pustila a  vytratila se, jako by tady nikdy nebyla.
„Já se vrátím." zašeptal a vyskočil z okna. Měl v úmyslu chránit tuhle dívu a pak zbaběle utekl... Nemá právo si říkat anděl.

Vydechl jsem přebytečný vzduch v plicích a provinile se otočil na Victorii.
„Promiň..." zašeptal jsem.
Nechtěl jsem ji vystrašit, ani mu ublížit. Nevím, co to do mě vjelo.
„Ty... T-ty jsi zlý, že-že jo." zajíkala se, když ji po obličeji začaly téct slzy. Viděl jsem černou karmu, která se jí shlukovala u těla.
„Nezdálo se mi, že by se choval o něco lépe než já." řekl jsem potichu a prohlížel si roztrahnou černou košili od jeho dýky.
„Bojíš se?" zvedl jsem zrak.
„Já... Já nevím." přitiskla si kolena k bradě a otřela si tváře.
„Nevím, co si mám o tobě myslet, ale zlo v tobě nevidím." usmála se, ale spíš jako úsměv mi to připomínalo volání o pomoc. Proč by jinak plakala?

Bez dalšího slova jsem se otočil a skočil z okna.
Studený vzduch mě uhodil do tváře jako facka.
Letěl jsem mezi černými sychravými mraky, jenž trochu osvětloval měsíc, ale na jejich temnotě neubývalo.

Opravdu jsem špatný?
Rozhodl jsem se přistát na střeše panelového domu.
Když jsem tak učinil sedl jsem si na okraj a pozoroval klid noci tichého města.

Najednou, jsem za sebou něco uslyšel.
Projel mnou nepříjemný pocit a chlad, jenž připomínal strach, ale při tom byl od strachu dost daleko. Naježily se mi všechny chlupy.
Pomalu jsem se zvedl a díval se stále na město osvětlováno pouličními lampami. Ten pohled mi připomínal nebe. Nebe plné hvězd, jenž na nebi zahaleném v mracích teď nejdou vidět.
„Přišel si mne zabít?" zeptal jsem se a povolil ruce, jenž jsem spustil podél těla.

Odpověď se mi nenaskytla, a proto jsem byl donucen se otočit.
Vlna údivu, jenž se v mém nitru náhle vynořila mi zabránila se hnout z místa na kraji rovné střechy.
Stál tam kluk vyhublé postavy.
Jeho pohled mi však nevěnoval pozornost.
Měl roztáhnutá bělostná křídla, jenž byly na okrajích zbarvená do modré.
S takovým druhem démona jsem se nikdy nesetkal.
Vyřazovalo z něho jakési světlo, jenž ale démonům podobné vůbec nebylo.
„Kdo jsi?" optal jsem se.
V tu chvíli se na mě otočil.
Uchvátily mne jeho velké oči sytě zabarvené do růžové barvy, nebo snad křiklavé fialové?
Zvláštní pocit přetrval, když jsem zpozoroval jeho světlé vlasy, jenž podobně jako jeho křídla byla zabarvená do světle modré s tvarem připomínající hřebíky, jak mu na hlavě ve špičatých pramenech stály.
„Kdo jsi?" zvedl jsem obočí a nepřestával si ho prohlížet.
"Osud." zašeptal sametovým hlasem.