Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Odveďte ho

„Budete mít problém u mého Pána, mám zakázáno opustit zemský svět, natož se procházet u Andělů." promluvil jsem po pár minutách ticha.
„Proč se ho bojíte, když nám nemůže ublížit?" ozval se ten přede mnou, otočil se a zatahal mě za jeden z rohů.
Mírně jsem se usmál a nechal se.
Najednou jsme se objevili v obrovské místnosti, kde mě pohodili na zem a postavili se za mě.
„Nemůžu ublížit?" skoro jsem zašeptal a otočil se dopředu.
Za masivním dřevěným stolem seděl světlovlasý muž s přísným výrazem a strážemi u zdi za sebou.
„Přivedli jsme ho." promluvil za mnou ten tmavovlasý muž.
„Z té špatnoty okolo se mi dělá špatně." promluvil jeho hrubý hlas.
"To ty jsi útočil na Serafína?" zvedl jedno husté obočí a odložil pero, s nímž doteď něco zapisoval do papírů důkladně urovnaných na stole.
„Nikdy neříkám pravdu někomu, kdo si ji nezaslouží." upřeně jsem mu hleděl do očí.
„Tsss, dovoluješ si! Drzost se nevyplácí." zvedl se ze židle a mířil si to ke mně.
„Jsem starší než si myslíte, ba o světě vím určitě více než vy. Mluvím jen upřímně." zvedl jsem hlavu, abych na něho viděl, když se postavil těsně přede mnou.
„Kolik je ti let skrčku?" prohlížel si mě přísně.
„Let? Život se mi zastavil v sedmnácti. Nikdo neví jak dlouho doopravdy na světě jsem." odpověděl jsem popravdě a protáhl si zápěstí, jenž teď provaz obepínal. Nikdy jsem to ani neměl potřebu počítat. Démoni žijí dlouho... A ti silní ještě déle.
Najednou mě jeho silné paže vytáhly do vzduchu a postavily.
„Proč máš zrak zakrytý tou hloupostí? Vadí ti snad sluneční svit?" zvedl mi bradu rukou, abych se mu podíval zpříma do očí.
„Nevíte, koho jste si do své země přitáhli, jen vás žádám, nechte mi to na očích." promluvil jsem.
„Nesnáším tajemství a úplně ze všeho nenávidím démony, co si o sobě myslí víc, než je zdrávo." zavrčel.
„Jaký druh démona jsi?" promluvil jeden z mužů za mnou.
Temní démoni se rozlišují podle barev křídel a očí.
Hnědá je první stupeň temného démona, jenž je prakticky "neškodný". Potom už jsou jen tmavší a tmavší barvy... Černou má podle pověstí Satan. A já.
„Roztáhni křídla." poručil mi muž.
„Přes svázané ruce to nepůjde." usmál jsem se a odhalil  řadu ostrých zubů.
Nevím, jestli bych měl být pyšný na to, že mu po tváři přemihl stín strachu. Ten byl ale hned ten tam.
Najednou jsem za sebou uslyšel kroky a jeden z mužů mi provaz sundal.
Konečně.
Nestačil ani odskočit, když jsem rozáthl svá křídla temné jako noc přes celou místnost a málem tím odhodil muže za mnou.
Lehce jsem varovně zavrčel, protože na mě stráže namířily své zbraně. Báli se mě.
Muž přede mnou chvíli nevěřícně koukal na mé křídla, ale potom se začal z ničeho nic smát.
„Ty nám nic neuděláš, nemůžu pochopit, jaktože máš černá křídla..." pronesl pobaveně.
„Hmm, myslíte?" vydal jsem tak potichu, že mě ani ten muž nemohl slyšet.
„Odveďte ho do cely." otočil se ke mně muž zády a jeho stráže poslechly.
Nechal jsem svá křídla zmizet a bez protestu jsem se nechal odvést.
Uteču jindy. Aspoň bude zábava...

Bez sebemenší milosti mě pohodili do cely, jenž byla jiná, než ta, ve které jsem strávil tolik let.
Byla celá zahalená do bílé barvy a část, kde se nacházely dveře byla z průhledného materiálu, kvůli kterému jsem viděl do prostoru, kde stráže hlídali.

Lehl jsem si na zem a na chviličku zavřel oči. Nikam nespěchám.