Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Zrádče!

Jako vždy, stačilo mi jen málo k tomu, abych byl plný energie.
Bylo brzo ráno, venku byla stále tma a já byl už vzhůru. Malým pootevřeným oknem dovnitř proudil čerstvý vzduch a zvuky lesních obyvatel žijících pouze v noci.
Victorie se na mě tiskla stále a zdála se být spokojená. Pousmál jsem se a podíval se na své podle mne zohavené ruce, které jsem měl spuštěné podél těla.
To démonovi, který nám nabídl nocleh nepřišlo zvláštní? Ani trochu?
Nehty se spíše podobaly drápům a každým dnem byly ostřejší.
Už jsem se čím dál tím méně podobal  člověku, ale ona se mě nebála.
Ona mě brala jako jejího přítele, věřila, že je se mnou v bezpečí, i když to nebyla pravda... Tak moc mě fascinovala, až jsem si k ní utvořil pouto. Nevím, zda- li se podobá nějakému lidskému pocitu, spíše je to pouto, které mě nutí ji ochraňovat. Pociťoval jsem to jako rozkaz v hlavě, který mi nařizoval tu křehkou lidskou bytost chránit za každou cenu.

Chtěl jsem vstát, ale držela se mě moc pevně a já ji nechtěl vzbudit.
Zavřel jsem znova oči, začal přemýšlet a najednou jsem se cítil lehčí než obvykle. Hned jsem je zase otevřel a fascinovaně vydechl.
Vznášel jsem se jako černá mlha těsně nad postelí. Ano, vzpomínám... Jednou se mi to stalo.
Jako celý přeměněn na temný oblak jsem vyklouzl z jejího objetí a přenesl se ke dveřím. Podařilo se mi to bez většího úsilí. Nesmím ji ublížit. Vzpomněl jsem si na lidského doktora.
Mimo pokoj jsem za krátkou chvíli získal svou normální podobu a jen se usmíval nad svou novou schopností, jež jsem se naučil ovládat. Čas přijít na to, jak prazvláštní schopnost funguje, jsem si chtěl udělat někdy v budoucnu. Nechtěl jsem si zatěžovat hlavu, která byla už tak plná myšlenek na onoho tvora, jehož oči se mi propalovaly do paměti.
Pomalinku jsem otevřel dveře, ale vrzání pantů mému tichému odchodu moc nepomohlo. Victorie se ale ani nepohnula.

Vydechl jsem a lehkým krokem přišel do místnosti s dvěmi křesly a zarazil jsem se nad plápolající svící. Jakoby teprve teď někdo odešel a zapomněl ji sfouknout.
Za chvíli na sebe strhl mou pozornost papír, na kterém byl svícen položen.
Zamžoural jsem očima, které si teprve zvykaly na světlo svíček a nahl se nad papír.
To, co jsem v zápětí uviděl mě přimrazilo na místě. Ne, to ne.
Zalapal jsem po dechu, když se mi stáhlo hrdlo a začal pomalu couvat od papíru, který ležel na stole. Oheň plápolájících svící se mi zdál ostřejší a zuřivější. Stíny tancovaly v pohybu ohně a najednou mi bylo strašné horko.
Na kusu papíru byla má podobizna nakreslená z profilu a vedle ní Victoriina s odměnou za dopadení.

Hrůzou jsem div nezbělal a rozběhl se ke dveřím od pokoje, div jsem nevrazil do křesla. Ani jsem nepostřehl, že jsem se změnil na onen temný oblak mlhy a přeletěl zavřenými dveřmi jakoby tam vůbec nebyly. S vykulenýma očima jsem se zjevil u spící dívky a začal s ní třást.
„Victorie! Victorie!" křikl jsem pološeptem.
„Co..co se děje?" řekla rozespale a protřela si oči, když zvedla hlavu od polštáře.
„Nemáme čas, vstávej!" vychrlil jsem na ní v mžiku a opřel se o protější zeď. Hned byla na nohou s nechápavým, přesto vyděšeným výrazem.
Ukázal jsem jí prstem, aby byla zticha a zmizel zase v hlavní místnosti, kde jsem zpod svícnu vzal papír a zmuchlal si ho do kapsy.
Vrátil jsem se pro Victorii, odstrčil ji stranou a otevřel okno za ní dokořán.
Dovnitř vletěl silný vítr, který začal pohazovat s jejími vlasy a ledovými prsty nás hladit po tváři. Rázem bylo všude stejně chladno jako v temném lese.
     Svítil měsíc, který byl dosti podobný tomu lidskému a tak jsem mohl zjistit, jak vysoko vlastně jsme a jak dlouho bude trvat náš úprk. Chtěl jsem doběhnout na louku a schovat se někde, kde budeme aspoň chvíli v bezpečí a odkud mohu vzlétnout. Do tohohle okna bych se s křídly nevměstnal a nebyli jsme zase tak vysoko nad zemí, abych si dovolil je zkusit roztáhnout při pádu. Manévrování mezi stromy by rozhodně nedopadlo dobře a tak jsem nad tímto nápadem zanevřel. Venku všechen život utichl, jako mávnutím kouzelného proutku, což mě znepokojovalo snad ještě o trochu více.
Bez jediného slova jsem vzal Victorii kdo náruče a sedl si na kraj okna, jež bylo dosti malé, ale přesto jsme se do něj vešli, i když jsem musel sklopit hlavu.

Chystal jsem seskočit, když v tom se ozvalo hlasité prásknutí dveří. Hrklo to ve mně, stejně tak i ve Victorii a prudce trhl hlavou, abych zjistil, jestli dveře rozrazil průvan. Jen koutkem oka jsem zpozoroval postavu ve stínech už tak tmavé místnosti s oranžovým plápolajícím světlem za zády z hlavní místnosti.
„Už ani krok!" vykřikl hnědovlasý démon s puškou v rukou a úšklebkem, který mu pohrával na rtech. Victorie schovala hlavu do mé košile a stiskla pevně ruce kolem mého krku.
„Nech nás jít." řekl jsem bez známky strachu s ledovým klidem a sledoval každý jeho pohyb, i když do obličeje jsem se mu neodvážil pohlédnout. Ještě ne. Dnes ne. Možná jen na rty, které byly vytvarovány do vítězného zlotřilého úšklebku.
„Ani nápad, jste oba nebezpeční." řekl a o krok se přiblížil. Jeho zbraň byla jako přikovaná, nehla se a mířila mi na záda.
„Za chvíli jsou tady stráže, žádný strach." řekl s úsměvem na rtech a zavřel za sebou dveře.
„Já mám strach Waru." špitla potichu Victorie.
„Neboj se, se mnou jsi v bezpečí." odpověděl jsem a naposledy požádal Heliose, aby nás nechal jít.
Bez úspěchu. Ta démoní přívětivost.

Ze spoda se v té ledové tiché noci ozvalo volání. Jsou tady, nelhal.
„Victorie, zavři oči." zamumlal jsem, protože mi začala nakukovat přes rameno.
Volnou rukou, kterou jsem se odteď opíral o parapet jsem zvedl a z černé, uhlovité dlaně začaly vycházet taktéž černé provázky magie. Už jsem se zkazil, už není cesty zpět.
V zápětí se vrhla na Heliose, podle mého tahu rukou ho odzbrojila a nakonec svázala jako řetěz stále se hýbajícího shluku černého kouře. Neváhal jsem a skočil z okna srubu, který se nacházel snad šestnáct stop od země osypané jehličím, které se jevilo jako bezpečná přistávací plocha.
Dopadl jsem na nohy a neodvážil se pohlédnout na to, co se za mnou rozběhlo, když Helios začal křičet z otevřeného okna.
„Tam jsou! Za nimi!" křičel a já běžel jako o závod a kličkoval mezi stromy.
Za mnou jsem slyšel nejméně pět strážců, kteří pokřikovali po sobě. Připadal jsem si jako tehdy. Jako malý chlapec, kterého honili jako zvíře po městě. Tentokrát se ovšem nevzdám.
Zrádče... Pomyslel jsem si, při jeho křiku a přitiskl k sobě blíže Victorii.
Louka byla každým okamžikem blíž a blíž.