Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Jehličí

Ptáci už zase přestali zpívat. Nebe jakoby ztratilo barvu a dosavadní nadýchané bílé mraky vystřídaly ty černé. Zhluboka jsem se nadechl a stiskl Victoriinu ruku v té své. V uších mi začalo hučet a zem pod náma se třásla čím dál více. Něco zlého se blížilo přímo k nám.
Victorie mi věnovala jeden vystrašený pohled a otočila hlavu tam, kde vycházelo slunce.

Nejdřív jsem pod ním uviděl malou šmouhu na louce. Slunce bylo moc blízko a jeho záře mě štípala v očích, proto jsem musel odvrátit zrak a oči si promnout.
„Co to krucinál je?" řekl jsem nahlas, ale spíše pro sebe a pohlédl zase na onu šmouhu. Každým okamžikem se zvětšovala. Ne... Ona se přibližovala.
Hrůzou mi ztuhly všechny svaly v těle.
Victorie nemohla vidět tak daleko. Proto nevěděla, co za monstrum se k nám žene. Nebylo z tohoto světa, tak jako šelma v lese. Tohle bylo stokrát horší.
„Victorie, musíme pryč. Okamžitě!" vyjekl jsem a přikázal své hlavě, aby utlumila strach. Rozběhl jsem se i s Victorií opačným směrem od té zpropadené příšery, která se sem hnala jako vichr. Vichr, jenž zničí vše, co se mu postaví do cesty.
V uších se mi krom šumu ozval skřek, který se rozlehl loukou tak hlasitě, až mi přeběhl mráz po zádech. Victorie byla celá promoklá, vlasy měla zplihlé a oči vykulené od strachu. Přivinul jsem si ji blíže k sobě, abych se na chvíli zastavil a vzal si ji do náruče.
Nemohl jsem ji nechat běžet, když neměla moc sil. Navíc jsem byl o mnoho rychlejší, takže když jsem se znova rozběhnul, ani se mi nestihla rosa otřít o bosá chodidla.
Křídla jsem měl unavená, let jsem mohl hned vyloučit, ale pořád zbýval plán, v kterém jsme se měli co nejrychleji schovat.
Příšera sice byla rychlá, ale stále byla daleko.
Proto jsem se rozhodl vplout zase do lesa.

Větvičky a ostružiní mi řezaly nohy. Jehličí se do chodidel zabodávalo jako špendlíky, ale bylo to nic, proti tomu, co se sem mělo každou chvíli dohnat. Doběhl jsem, co nejdál od louky a dal nám čas na to, aby jsme stihli vyšplhat na nejvyšší strom, který jsem v té rychlosti dokázal najít. Popohnal jsem Victorii, ať jde první a ještě ji přidržoval, než jsme si sedli na nejtlustší větev, která se nacházela několik metrů od země.
Snažil jsem se zpomalit svůj dech, který byl stejně tak splašený jako Victoriino srdce.
Chytil jsem ji kolem pasu a ukázal, aby se chytla kmene a to nejdůležitější - aby byla zticha.

Během několika okamžiků jsme zaslechli praskání větví a vrčení zdivočelého tvora. Oba dva jsme zatajili dech a s hrůzou sledovali zem pod námi, kde se onen vichr objevil.
Victorie se chytila za ústa, aby z nich nevyšel výkřik. Vyhublé tělo, z nějž vylézaly bílé ohlodané kosti. S kůží připomínající hnijící maso a hlavou, z které zbyla pouze lebka s tenkou vrstvou kůže a rudýma očima v důlcích, které probodávaly zem pohledem pod ním. Do nosu mě praštil silný puch něčeho tlejícího a do očí mi při tom mrtvolném smradu vyhrkly slzy. Tvor nebyl tak chytrý, aby zvedl hlavu, ale dokázal nás vycítit. Z tlamy té příšery odkapávalo něco černého a zuby toho monstra byly zkažené a polámané.
Vyhublé tělo se otočilo na druhou stranu, když zafoukal vítr a vydalo další z jeho šeredných skřeků. Neodvážil jsem se ani mrknout, když se opačným směrem, přesně tam, kde vanul vítr příšera rozběhla s duněním, která zatřaslo i stromem, na kterém jsme se ukrývali.
Jediné, co po sobě v jehličí zanechalo byly kapky černé tekutiny, jež jí odkapávala z tlamy zpoza zkažených, přesto ostrých zubů.
Seděli jsme tam ještě hodnou chvíli, než jsem se odvážil normálně nadechnout.
To už slunce bylo nad našimi hlavami a vítr, který zřejmě odnesl náš pach odvál i mrtvolný smrad, který mě nesnesitelně štípal v nose.
Pohlédl jsem na Victorii a na sucho polkl, když se kolem ní začala ovívat černá karma. Měl jsem hlad, ale srdce mi svíral pocit, že to není správné.
Bylo mi ji tak líto, že musela spatřit něco tak ohavného. Najednou sklonila hlavu a opřela se o mé rameno. Na krku mě pošimraly její vlasy. Dovolil jsem svému tělo, aby si přebralo část černé Victoriiny karmy a úlevně zavřel oči. Víc nesmím.
„Jsi v pořádku?" zašeptal jsem jsem potichu, jako bych se bál, že mě ta věc ještě uslyší.
Jen lehce pokývala hlavou. Věděl jsem ale, že to nebyla tak úplná pravda.

„Waru, něco slyším." špitla po chvíli a zvedla hlavu z mého ramene. Zpozorněl jsem a opravdu. Z povzdálí se přibližovaly kroky. Byly tiché, ale rychlé.
Když jsem se  Victorii podíval přes rameno, nevěřil jsem vlastním očím.
„Hej vy tam!" rozlehl se tichým lesem hlas. Oči jsem přesměroval jinam a nadechl se jeho pachu, dost podobnému tomu mému.
Victorie se otočila a pohléldla na démona pod námi.
„Nemusíte se mě bát!" řekl nahlas ke koruně jehličnatého stromu.
To bylo po dlouhé době, kdy jsme uslyšeli démona, ještě k tomu v lesích, kde se jindy neodvážil nikdo ani nahlédnout.