Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Prokletý náboj

Chtěl jsem otočit hlavu na záhadnou postavu blížící se ke mně, ale zabránila mi v tom jedna jediná věta vycházející z jejich úst.
„Jestli se hneš, byť jen o píď, prostřelím tvé kamarádce srdce." řekl mužský nepříjemný hlas. Přesto křiklavý, plný zákeřnosti a pohrdání. Rozléhal se prázdnotou a odrážel se od zrcadel v bludišti za námi.

Došel ke mně a zastavil se. Viděl jsem špičky jeho černých mokasín a lem jeho tmavých kalhot.
Srdce mi vynechalo několik úderů, když muž řekl, co je schopen udělat.
Nemohl jsem vstát, v noze mi tepala ochromující bolest a hlava se točila jako nikdy předtím.
To se mám vzdát?
Mramorově bílou, neposkvrněnou podlahou začaly špinit leskle černé potůčky krve stékající po noze do temné kaluže pode mnou.
V hlavě se mi rodilo mnoho nápadů, měl jsem jich opravdu hodně, ale žádný nešel uskutečnit. Kdybych jen mohl vstát.
Pomalu jsem přemístil svou ruku na zraněnou nohu a vytáhl onu záhadnou kulku s bolestnou grimasou ve tváři. Tak strašně to bolelo...
S cinkotem dopadla na mramorovou dlažbu a za ní se spustil další proud černé tekutiny.
„Moje zbraně jsou nejlepší střelné a zároveň prokleté zbraně v Eldoalsu..." uchechtl se onen démon.
„Možná jsi nejsilnějším démonem, ale na moje pistole nemáš." dodal a obešel mě.
Hlavu jsem měl stále sklopenou a vnímal každý jeho pohyb. Hledal jsem příležitost, mezeru mezi jeho ostražitostí... cokoliv, co by se dalo proti němu obrátit.
„Podívej se, posledních pár kroků do propasti..." řekl a zasmál se.
Trhl jsem sebou a zvedl hlavu.
Démon se se zbraní v ruce a dlouhými blonďatými vlasy spletenými v copu otočil za Victorií a nevěnoval mi na pár vteřin pozornost.
To stačilo.

Zvedl jsem se, co nejrychleji to šlo a snažil se nedávat najevo bolest hlavy a nohu, na kterou jsem nemohl stoupnout.
„Nehýbej se." procedil jsem skrz zatnuté zuby podobnou větu, jako on.
Démon s hnědými rohy podél hlavy zatnul volnou ruku v pěst, ale podle rozkazu zůstal stát. Viděl jsem Victorii, které u rozbouřeného portálu stékaly slzy a smáčely zdrcený obličej strachem. Svíralo se mi při tom obrázku srdce.

Všechnu svoji sílu jsem naschromáždil v dlaních a kolem nich se začala omotávat magie.
Než jsem však stihl zareagovat, dlouhlovasý démon se v mžiku otočil a znovu vystřelil. Byl rychlý, mnohem rychlejší než já.
„To bylo těsně." řekl jsem si sám pro sebe, když kulka rozvířila mé kouzlo.
  O krok jsem ustoupil a zahleděl se mu do tváře, on se však díval jinam.
Po noze mi stékaly pramínky krve a každou kapkou jsem ubýval na síle.
Buď teď nebo nikdy.

Rozhodil jsem rukama v jakésim útočném gestu, které mne zřejmě naučil Trissash. Karma s magií pohltila prostor a na chvíli všechno zahalila tma.
Najednou jsem se cítil tak silný...Ale jen na okamžik, než další jeho náboj odstranil kus černé bariéry, jež se mi podařilo vytvořit.
Slyšel jsem jeho smích, když se objevil z ničeho nic za mnou a udeřil do mých zad.
Praštil jsem sebou na zem a smáčel se ve své vlastní kaluži krve.
„Vstaň a bojuj, démone Smrti! Nejsi nic víc, než démon obyčejný. Bez svých očí nic nezmůžeš." zasmál se zase muž.
Nebyl čas se ohlížet na bolest, musel jsem se zvednout.

Kolem prosvištěl další náboj, který těsně u mého boku vybouchl.
„Co to?" vydechl jsem, když se s hrozným rachotem otřásla zem.
Magická bariéra se rozplynula jako mávnutím kouzelného proutku a s dalším otřesem vzadu začaly z ničeho nic praskat zrcadla. Nevěděl jsem, co se to děje a začal instinktivně couvat od zrcadel, které se tříštily jedno po druhém, nehledě na druhého démona. Sklo létalo vzduchem a s hrozným rachotem dopadalo na zem.
V uších mi začalo pískat a podlomily se mi nohy, při čemž jsem viděl pouze onu špinavou mramorovou podlahu.