Seš jen můj!

Seš jen můj! (10)

„Dík, žes mi pujčil svoje věci," poděkuji mezi futry hlavních dveří, které právě odemykám, a společně se Sasukem vejdeme do -teď zas jen mého- bytu. V ruce držím batoh plný nějakého oblečení, které mi bude muset vystačit na dobu, než se můj kufr vrátí z výletu kolem světa hezky zpátky.

„To nestojí za řeč," ujistí mě.

„Hm," řeknu tak trochu zamyšleně, když hledím do prázdného prostoru před sebou. Nic se tu neliší od normálu, znamená to tedy jen jediné, opravdu tu zase nejsou. Dá se říct, že jsem si na to zvykl, ale zrovna v tuhle chvíli mě to strašně mrzí.

„Klidně už jdi, já to tu už zvládnu," posílám Sasukeho pryč bez toho, abych se na něj podíval.

„Jsi v pohodě?" zeptá se s mírnou starostí v hlase. Udělá ke mně krok, ale zastavím ho pozvednutím své ruky.

„Neboj," usměju se, „vybalit ty věci, cos mi dal, zvládnu i sám."

Netváří se moc přesvědčeně. Podle jeho kamenné tváře s příměsem lehké zamračenosti nemusim ani hádat, že mu to jako odpověď nestačilo.

„Hele, jsem utahanej, měl bys jít," zkusím na něj něco jiného.

„Naruto, co se stalo na tom letišti?"

Otevřu pusu, abych mu odpověděl, ale nakonec ji zase beze slova zavřu.

„Naruto?"

„To je fuk, nech to plavat," zavrtím párkrát hlavou, abych z ní dostal tu melancholickou náladu.

Pořád ji vidím před sebou.

Jak se máma usmála, když jsem odtamtud běžel pryč..

Ucítím Sasukeho pevné sevření, když mě jeho ruce obejmou.

„Snad si nemyslíš, že tě tu nechám samotného," zaboří svou hlavu do mého ramene, až cítím jeho uhlově černé vlasy, jak mě lechtají na krku.

„Jsem rád, žes tu zůstal."

„Jo," vydechnu s drobným úsměvem, „já taky."

„Co bys beze mě dělal," pronese, když hodím od něj půjčené oblečení na svou postel, zatímco mě pozoruje z gauče, který si zabral pro sebe.

„Asi bych tu musel před tebou chodit nahej, dík, žes mě od toho zachránil," škádlím ho.

„Chmm," zabručí, „máš tu vůbec co jíst?"

„Vlastně.. ne," přiznám a nevinně se podrbu ve vlasech.

„To ti mám i nakoupit?" pozvedne jedno obočí.

„Prosim tě, už to skoro vypadá, jako bychom byli manželé."

„No, co není může být," usměje se s výrazem, který hlásá, že ho něco suprového napadlo. Jedním rychlým pohybem se zvedne a přeskočí gauč, chytne mě za ruku a klekne si," Uzumaki Naruto, staneš se mou ženou?"

„Cože?" vyprsknu smíchy a vyvlíknu se mu, „ženou? Hrabe ti?"

„Ne, počkej, miláčku! V těch šatech nevypadáš tlustě!" křičí za mnou, stále pokračujíc v téhle hře, když se vydávám do kuchyně pro něco k pití.

„Seš blbej," křiknu na něj zpátky se smíchem.

Venku se už dávno setmělo. Chladný vánek si pohrával se spadlými listy a ulice osvítily zářivé lampy zastupující slunce.

„Je pozdě," poznamenám tiše.

„Hm," zabručí černovlásek, který leží naproti mně. Pousměju se.