Seš jen můj!

Seš jen můj! (13)

Celý týden jsem zůstal zavřený doma. Nedokázal jsem si představit, co bych dělal, kdybych ho náhodou potkal někde na chodbě. Navíc jsem ani neměl náladu tam chodit. Nebo vůbec existovat. Nejraději bych na místě umřel.

Seděl jsem na pohovce a v rukou držel instantní nudle, ale sotva jsem se jich dotkl. Neměl jsem na ně vůbec chuť.

Najednou se ozvalo klepání na dveře. Chtěl jsem to ignorovat, ale pak jsem zaslechl svoje jméno.

"Kiba?" zeptal jsem se sám sebe, když jsem rozpoznal jeho hlas. Vstal jsem a šel mu otevřít.

"No konečně," nasáčkoval se se smíchem dovnitř hnědovlásek, "už jsem si myslel, že nejsi doma."

"Aha," řeknu suše.

"Tak co s tebou je?" zeptá se mě, zatímco oba stále stojíme u dveří.

"Nic," odbiji ho a radši mu pokynu ať se posadí.

"Ale notak, už týden si nebyl ve škole. Učitelé se už vyptávají, kde jsi," začne hned, co se usadí na gauč vedle mě.

"Zítra už přijdu," zahučím.

"Zítra je sobota," poznamená, "tak co se stalo, Naruto? Tohle nejsi ty."

Povzdychnu si. Nechce se mi o tom moc mluvit, ale Kiba na mě dál naléhá, takže to nakonec vzdám.

"Rozešli jsme se," řeknu potichu. Cítím na sobě jeho pohled, ale já se mu tím svým pohledem vyhýbám.

"Nekecej!" řekne překvapeně, "jako Sasuke s tebou...?"

"Jo," přikývnu.

"A proč? Vždyť... vypadalo to, že vám to klape," vyzvídá dál.

Chvíli mlčím. Nevím co přesně mu na to říct. Nechci mu toho říkat zbytečně moc. Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc cítím, jak se mi hrnou slzy do očí. Super, jsem ještě ke všemu čím dál víc přecitlivělej ubožák.

"Je to moje vina," vysypu ze sebe nakonec. Snažím se znít normálně, ale moc mi to nejde.

"Naruto," řekne se starostí v hlase Kiba a obejme mě. Jeho reakce mě více než překvapí, ale nechám se.

"Je to blbec," řekne, snad ve snaze, abych se cítil líp, ale já moc dobře vím, že je to hlavně moje vina. Spíš jenom moje vina.

"Vůbec neví o co přišel," snaží se mě utěšit, ale má to spíš opačný efekt. Je mi hrozně.

"Hrozně mi chybí," špitnu potichu. Začnu brečet. Už to nevydržím, celý týden jsem se to snažil držet v sobě, protože kluci přece nebrečí, jenže teď se mi z očí hrne jedna slza za druhou. Jsem trapnej. Ale nemůžu si pomoct, nejde to zastavit.

"Naruto," řekne konejšivě. Chce mě pevněji obejmout, ale já se od něho odtáhnu.

"Pro-promiň," pokusím se usmát a rukou si utírám slzy, které se stále a stále objevují.

Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že mu všechno řeknu. Celou pravdu o mně, Sasukem a Peinovi. Přece jen je to asi jediný člověk, kterému se s tímhle můžu svěřit. Nakonec jsem to ale zamítl. Není to zrovna nic, čím bych se chtěl chlubit a bůhví co by si o mně pak vůbec pomyslel.

"Kašli na něj," řekne po chvíli, co mě jen tiše pozoruje.

"Jo," vydechnu a usměju se co nejvíce dokážu. Setřu si zbytek slz a zhluboka se nadechnu.

"Pojďme si něco zahrát," navrhl jsem a než stihl něco říct, už jsem hledal druhý ovládač od herní konzole.

"Ale-" snaží se něco namítnout, ale rychle ho přeruším.