Seš jen můj!

Seš jen můj! (21)

"Jak se ten kluk jmenoval?" zeptám se se strachem v očích.
"To nevím, předtím jsem ho nikdy neviděl," zamyslí se Deidara.
"Hele, nemáme mu to říkat," zavrčí na něj Hidan.
"Však už o tom ví, tak co," ohradí se blonďák.
"Nebyl to Sasuke, že ne," zamumlám.
"Říkám, že nevím jak se jmenoval," odsekne Deidara, "myslím, že měl černé vlasy.."
Skoro se mi zastavý srdce. Byl to ten idiot.
"Co jste mu provedli?" zeptám se, "Ne, nechci to radši vědět."
"Náhodou to byla sranda! Přišel plnej odvahy a pak akorát kňučel jak malá ho-" začne Deidara se smíchem vyprávět, ale já ho přeruším.
"Kde je Pein?"
"Mimo město," odpoví mi Hidan. Odstrčím ze sebe jeho ruku.
"Hej! Kam si myslíš, že jdeš?" vyhrkne šedovlásek, když se rozejdu pryč.
"Ještě jsem s tebou neskončil!"
"Nesahej na mě," zavrčím vražedně. Očividně ho moje reakce překvapí, neboť hned svoji ruku stáhne.
"Ale, Uzumaki! Kam to jdeš!" okřikne mě Deidara, "to se s náma ani nepobavíš?"
"Sklapni," spražím ho pohledem.
"Zase si moc nevyskakuj," zavrčí na mě Hidan a chytne mě silně za paži.
"Hej," okřiknu ho naštavaně.
"Nehraj si se mnou," zavrčí na mě a  výhružně zesílí svůj stisk.
"Nesahej na mě," zamračím se na něho.
"Nebo co?" zasměje se, "chceš snad, abych ti připomněl, jak se ke mně máš chovat?"
Popotáhne opět ze své cigarety a pomalu mi kouř vydechne do obličeje.
"Bože, vy všichni jste magoři," zabručím naštvaně. Zase se začne smát. Strach z něj ale nemám. Bez Peina mi nic neudělá. Je až směšný jak maj z Peina všichni vítr.
"Nemáte něco lepšího na práci?" zeptám se jich.
"Ani ne, jen se tak flákáme," odpoví mi s úšklebkem Deidara, "nechceš se přidat, Uzumaki? Zajdeme si někam na sklenku."
"Nemám zájem," odbiju ho co nejvíc otráveným hlasem to jen jde.
"Jak hrubé," řekne naoko smutně.
"Nechte mě bejt, musím jít," vysmeknu se z Hidanova sevření.
"A kam bys chtěl jít?" zeptá se mě Deidara.
"Do toho ti nic není," odseknu.
"Radši se drž od jinejch kluků, nebo se zase potkáme a budeme si o tom musel 'promluvit'," vyhrožuje mi se zákeřným úsměvem Hidan.
Nic mu na to neřeknu. Místo toho se otočím a rychlou chůzí mizím za rohem. Zdá se, že mě už konečně nechávají na pokoji. Hned za rohem se rozeběhnu. Běžím co nejrychleji dokážu, takže musím vypadat jak nějakej magor, ale to mi je teď úplně jedno.

Běžím deset minut až k velkému rodinnému domu. Ani jednou se nezastavím, takže teď funím jak nějakej pes a nemůžu popadnout dech. Začnu okamžitě zvonit, zatímco se vydýchávám.
Otevřou se dveře.
"Oh, ahoj, Naruto," usměje se na mě žena s krásnými černými vlasy, "neseš Sasukemu poznámky?"
"Eh,.. a-ano.. poznámky," zalžu stále neschopen popadnout dech. Koukne na mě jak na blázna, když si uvědomí, že jsem sem běžel. Naštěstí to nekomentuje a pustí mě dál.
"Sasuke!" stoupne si ke schodům do druhého patra, "Naruto ti přinesl poznámky do školy!"
Ozve se rána. Nejspíšz toho, jak Sasuke vyletěl z postele nebo jak rovnou omdlel, když to slyšel.
"Cože?" ozve se křik následovaný dupotem, jak se sem černovlásek řítí, "za žádnou cenu ho sem-"
Zarazí se, když mě spatří.
"-nepouštěj," dořekne už potichu. Oba na sebe jen v tichosti hledíme.
"Sasuke, chovej se slušně!" napomene ho matka přísně, než zmizí v kuchyni s tím, že mi udělá něco k pití.
"Co tu chceš?" spraží mě černovlásek.
Jen na něj dál hledím. Ruku má v sádře. Všimne si mého pohledu. Hned pochopí, co se mi honí hlavou.
"Pojď nahoru," řekne s povzdychem. Asi je mu jasné, že mě odsud jen tak nedostane.

Sednu si na jeho postel zatímco on se zády opře o zavřené dveře.
"Takže..," začne, "už to zřejmě víš."
"Cos to proboha udělal, Sasuke," řeknu potichu, zatímco nevěřícně kroutím hlavou.
"Přece si nečekal, že budu jen nečinně stát!" vyjede na mě naštvaně, ale hned se zase uklidní. Hledím na něho bezeslov.
"Prostě..," prolomí po chvilce to ticho, "když jsem tě v tom obchodě viděl.. tak..."
"Sasuke, říkal jsem ti, ať se nestaráš."
"Nestarám?" zase zvýší hlas, "jak se nemám starat? Proč se ty teď staráš?" rozbije můj argument.
Zase na sebe jen koukáme.
"Co ti udělal?" zeptám se konečně na otázku, co mě pálila na jazyku od začátku.
"Jenom jsem chtěl, aby ti dal pokoj," začne vyhýbavě.
"Sasuke, co ti všechno provedl?" zeptám se se starostí v hlase a vstanu z postele. Nejraději bych šel rovnou k němu, ale neodvážím se
"Trochu jsme se porvali. Byl bych mu pěkně naložil, ale nebyl sám. Byli tři. Zlomil mi ruku... na třikrát. Pak mi vykloubili rameno a aby toho nebylo málo, měl jsem lehký otřes mozku z toho, jak jsem se praštil hlavou o zeď," ukáže si při poslední větě na temeno hlavy, "ale už jsem v pohodě."
Vůbec nevím co na to říct. Cítím se tak hrozně. Pocit viny mi svírá hrdlo.
Lehce se na mě usměje.
"Sa-Sasuke," rozechvěje se mi spodní ret, "je to moje vina."
"H-hej," vyhrkne překvapeně, když mu skočím kolem krku.
"Promiň, Sasuke, promiň," mumlám mu do krku. Zdá se dost překvapenej mou reakcí. V první chvíli mě chce odstrčit, ale s jednou rukou nemá sebemenší šanci, takže to hned vzdá.
Konějšivě mě poplácá po zádech.
"Už jsem v pohodě, jo?"
"To-tohle jsem nechtěl, Sa-Sasuke," popotáhnu.
"Není to tvoje vina," snaží se mě uklidnit.
"Ale je, kdybych se s ním rozešel, kdy-kdybych to ukončil.. nic z toho by se nestalo.. a my.. my.. bychom..byli spolu," řeknu skoro až plačtivě, "je mi to všechno tak líto. Nikdy jsem nechtěl, aby se ti něco stalo."
Obejme mě svou zdravou rukou.
"Naruto, není to tvoje vina. Já jsem šel za ním z vlastní vůle."
"Ne-neměl si to dělat.. ne kvůli mě."
Usměje se.
"Kvůli tobě bych si tu ruku nechal zlomit třeba každý den."