Seš jen můj!

Seš jen můj! (19)

Ráno se probudím brzo. Pomalu se vyhrabu z postele. Chci si automaticky promnout oči, ale akorát zasyčím bolestí, když se dotku svého pravého oka. Málem bych už zapomněl.
Vstanu a jdu rovnou do koupelny. Zadívám se na svůj odraz v zrcadle. Pravé oko mám nateklé a fialové, ale není to tak hrozné jak jsem čekal. Na nose mám fialovou podlitinu, při doteku to dost bolí. Snad mi ten nos opravdu nezlomil. A aby toho nebylo málo, mám natrhlý levý koutek rtu.

Přejdu do kuchyně. Otevřu lednici, ale k mému překvapení v ní nic není. Teda kromě posledního rámenu a nepoužitelných surovin, jako je cibule a prošlé mléko. S povzdychem sáhnu po rámenu.
Nechci na to myslet, ale stejně se mi do hlavy stále vkrádá myšlenka na včerejšek. Na Peina.
On nikdy neměl k ráně daleko a i já už nejednou pocítil jeho pěst, ale ještě nikdy mě nezmlátil jako včera. Však s tímhle obličejem nemůžu nikam mezi lidi! Teď mám opravdu radost, že mě vyhodili ze školy. Neumím si představit ten povyk, kdybych takhle vlezl do třídy.

"Dneska fakt nemůžu, uvidíme se jindy," odbyju Kibu, který se mě snaží vylákat ven.
"Přece se nebudeš jen celý dny válet doma," namítá nespokojeně.
"Mám program, chápeš?" zkouším se vymluvit.
"Joo? Takže rande?" zahihňá se. Jen protočím očima a popadnu klíče od bytu.
"Už musím," oznámím mu a ani nečekám na odpověď a rovnou to típnu. Je lehce po dvanácté a já už umírám hlady, takže si rychle skočím do sámošky pro nějaké zásoby, ať doma taky něco mám.
Vyjdu ven. Je docela hezky, nedivím se, že chtěl Kiba ven. Je sice čtvrtek, ale co mi Kiba říkal, tak ve škole prasklo potrubí a všichni dostali na zbytek dne volno.
Klikaři. Kdybych byl teď ve škole já, určitě by se nic nestalo a já bych musel trčet ve škole až do konce. No, na co si to vlastně stěžuju? Mám volno ještě necelé dva týdny..

Na zastávku dojdu akorát včas, zrovna přijíždí autobus. Nastoupím do něho a svezu se dvě zastávky. Nemusím snad zdůrazňovat, jak na mě ostatní cestující házely ty svoje pohledy. Skoro jako bych byl nějaká atrakce. Nikdy neviděli kluka, co se porval? Hah. Porval asi není to správné slovo. Spíš bych měl říct kluka, kterého ten druhej spráskal jak psa.
Vejdu do obchodu. Hlavu mám raději sklopenou, nechci budit rozruch a rozhodně nestojím o další pohledy.

Zamířím si to rovnou k hotovkám. Budu upřímný - kdybych zkusil něco uvařit, celý byt bych akorát podpálil.
Vybírám si akorát mezi rámeny, když se za mnou ozve jeden mně moc známý a otravný hlas.
"No není to Naruto? Flákáš se, když tě vyrazili?" zasměje se.
Karin.
Přimrznu na místě.
Kde je Karin, je i...
"Radši už pojďme."
Sasuke.
"Ale notak, Naruto, ty se s náma nebavíš?" pokračuje Karin dál.
Nic neříkám, jen dál nehnutě koukám na regál s instantními nudlemi.
"Narutooo?" protáhne moje jméno. Začne se do toho tiše smát. Ti dva si ze mě dělaj akorát srandu.
"Drž hubu," zavrčím na ni. Okamžitě jí sklapne.
"Hele, takhle s ní nemluv!" ozve se hned Sasuke. Je až směšný, jak ji brání. Chytne mě pevně za rameno a donutí mě se otočit.
Ten výraz bych vám přál vidět.
Vytřeští na mě svoje černé oči a nezmůže se na víc, než jen otevřít pusu.
"Drž hubu," zavrčím to samé i na něho a odstrčím ze sebe jeho ruku. Rychle se otočím a odcházím.
"Na-Naruto!" uslyším za sebou černovláska, který se konečně probral z toho šoku.
Ignoruju ho a rychle vyjdu před obchod.
Super. Nemám nic k jídlu a ještě jsem musel potkat zrovna Uchihu. Bůh mě musí nenávidět.
Uslyším za sebou kroky. Otočím se a spatřím Sasukeho, jak za mnou běží.
"Počkej!" křikne na mě.
"Nech mě bejt," zašklebím se na něho a rozejdu se pryč.
"No tak," dožene mě a dnes již podruhé mě chytne za rameno.
"Zapomněl sis tam holku," zavrčím a znovu ze sebe shodím jeho ruku.
"No tak už zastav," přejde mojí poznámku. Já ale nezastavuju a jdu dál. Nalepí se na mě. Při první příležitosti mě strčí do zapadlé uličky plné kontejnerů.
"Co děláš," zaprskám naštvaně, když mě nalepí na zeď.
"Stůj," řekne vážne, zatímco mě drží za triko. Snad proto, abych mu neutekl.
"Řekl jsem, abys mě nechal na pokoji," zavrčím naštvaně.
"Bože," vydechne. Hledí na mě... snad s lítostí? Natáhne k mému obličeji ruku a lehce mi přejede po tváři.
"Nech toho," řeknu naštvaně a trhnu tváří do strany.
"To ti udělal on?" zeptá se narovinu.
"Co ti je do toho," znovu na něho zaprskám, ale do očí se mu nepodívám. Místo toho koukám kamsi do strany.
"Udělat to on nebo ne?" zeptá se znovu, ale teď mnohem vážněji.
"Pusť mě," snažím se vyhnout odpovědi.
"Ne," řekne. Podívám se na něho. Jeho chladné a neústupné oči se hned zaplní lítostí, když opět uvidí můj zubožený obličej.
"Podívej se na sebe," povzdychne si smutně. Pustí moje triko a místo toho k mému obličeji opět natáhne svoji ruku.
"Přestaň na mě sahat," odstrčím ji dřív, než se mě vůbec dotkne.
"Proč s ním proboha pořád jsi?" zavrtí nechápavě hlavou.
"Co se tak staráš?" zavrčím, "já nejsem žádná holka, abych nevydržel pár ran. Nic to není."
"Nic to není?!" vyjede na mě, "koukni se na sebe, probůh!"
"Zapomněl sis v obchodě přítelkyni," zase se podívám jinam.
"Ona.." začne, ale pak ztratí hlas.
"Ona co?" řeknu prudce.
"Ona počká," zamumlá a já se rozesměju.
"Ty se všema pořád jednáš jen jako s věcma, fakt nechápu, co na tobě každá vidí."
Jen se na mě zamračí.
"Víš co, Sasuke, všímej si svého a mě nech bejt," pokračuju.
"Ale-" namítne, ale já ho od sebe odstrčím.
"Nech mě na pokoji," řeknu chladně a proklouznu kolem něho.
"To nemyslíš vážně, ty si opravdu myslíš, že je v pořádku to, co dělá?" rozhodí zoufale rukama.
"Prostě se nestarej," dám si ruce do kapes a chci odejít, ale ještě mě zastaví jeho slova.
"To ho tak miluješ, že ho nedokážeš opustit?"
Nastane krátké ticho. Pak se Sasukenu zadívám do tváře.
"Máš pravdu," usměju se drobně, "tak mi dej pokoj," řeknu potichu a konečně odcházím.

Nedovolím Sasukemu, aby kvůli mně udělal nějakou pitomost. Bude lepší, když mu ublížím já, než Pein. Neumím si představit, co by mu udělal. Asi by ho na místě zabil. Nebo něco horšího..
Sasuke, nenáviď mě, zhnus si mě.. a už nikdy se nestarej..