Seš jen můj!

Seš jen můj! (12)

Ležím v posteli s hlavou zabořenou v polštáři. Je neděle a já se pořád proklínám za to, že jsem se s ním před dvěma dny nerozešel. Jsem ubohej. Přetočím se na záda a očima spočinu na stropě.

Sasuke se mi od soboty neozval. Zkoušel jsem mu psát i volat, ale zdá se, že se naštval, že jsem to neukončil a rozhodl se mě ignorovat.

Povzdychnu si a zadívám se na displej svého mobilu. Ani nečekám, že zde najdu nějakou zprávu, ale i tak svůj mobil kontroluju každou chvíli. Zkouším mu napsat další zprávu, ale je mi jasné, že je to k ničemu. Myslím, že tohle je poprvé, kdy se těším na pondělí. Musím si s ním promluvit, nechci, aby na mě byl naštvaný. Jenže ono není těžký dát kopačky magorovi.

Rukou si lehce přejedu po víčku.

Ještě si moc dobře pamatuju tu bolest z toho, jak mi v oku skončil klíč od bytu.

Naposledy zkontroluji mobil a odložím ho zpátky na noční stolek. Mám z toho špatný pocit. Sasuke mě ještě takhle neignoroval. A to se hádáme docela často.

Z myšlenek mě náhle vytrhne klepání na dveře. Ani to se mnou nehne. Vím totiž naprosto přesně, kdo to je. Pein.

Slyším, jak buší na dveře s čím dál větší vervou, nejspíš ho štve, že mi to tak dlouho trvá. Já ale nehodlám vstát, dál ležím a předstírám, že nejsem doma. Po chvíli to opravdu vzdá a můj skromný byt opět zaleje ticho. Teda aspoň na krátký okamžik.

"Sakra!" tiše zakleju, když se rozdrnčí můj mobil. Rychle se po něm oženu a vypnu vyzvánění. Teď se modlím, aby to nezaslechl.

Chvíli napínám uši, ale podle toho ticha se zdá, že si toho nevšiml. Naštěstí. Úlevně si oddechnu. Zdá se, že odchází.

Očima sklouznu na svou mobilní obrazovku. Kromě nepřijatého hovoru od Peina tu není žádné další upozornění. Žádná zpráva od Sasukeho. Nic.

Odhodím mobil a s dlouhým povzdechem si opět lehnu na záda.  

V pondělní ráno si to klušu do školy svižným tempem. Což jsem si myslel, že bude ta poslední věc, co bych v pondělí kdy udělal, ale táhne mě potřeba si promluvit se Sasukem. O to větší zklamání mě čeká, když ho po cestě nepotkám. No, asi dá rozum, že na mě nebude čekat po tom, co mě celý víkend zarytě ignoroval, ale doufal jsem, že si to třeba bude chtít vyříkat. Chyba lávky. Zbytek cesty do školy se naopak loudám co nejvíc to jde, abych tam nebyl tak přehnaně brzy.

"Šálí mě snad zrak?" uslyším Kibův smích, když vlezu do třídy, "pan Uzumaki dorazil deset minut před hodinou?"

"Nech si toho," šťouchnu mu do ramene, "nemusíš se bát, zítra zas přijdu deset minut po," zasměju se.

"Aby se z tebe nestal náhodou šprt," utahuje si ze mě.

"To určitě," řeknu ironicky, "hele, neviděl si náhodou Sasukeho?" změním téma.

Kiba povytáhne obočí a hned na to se začne šibalsky usmívat.

"Jo takhle!" řekne s tím svým přitroublým úsměvem a nakloní se co nejvíce ke mně, "takže jste měli se Sasukem rychlorande před hodinou, ale on se na to vykvák?"

"Ne," spražím ho pohledem, "jen jsem ho dneska neviděl."

"Hmm," uculí se ten idiot, "takže den sotva začal a on ti už chybí?"

"Sklapni," odstrčím ho od sebe, abychom se o tom už nemohli bavit. On se dál culí a já jen nad ním kroutím hlavou s pohledem, že je to blbec.