Seš jen můj!

Seš jen můj! (14)

Připadám si jak blbec, když se bez jediného slova otočí a odcházejí pryč. Skoro jako bych byl vzduch.

Stáhne se mi hrdlo, že sotva dýchám, a v hrudi cítím podivnou bolest. Je tohle to, čemu se říká zlomené srdce? Dost možná.

Teď se tím ale nezaobírám, mám hlavu plnou Sasukeho a té holky. Hlavu plnou otázek.

Kdo je to? Znám ji? Co spolu ti dva mají? Spí s ní Sasuke? Choděj spolu? Má ho ráda? Proč s ní Sasuke je? A jak dlouho už?

Srdce mi buší čím dál rychleji. Stejně tak můj dech se zrychluje. Chytnu se rukou za hruď, protože ta bolest je čím dál větší.

Slyším něčí hlas. Volá mé jméno.

Točí se mi hlava. Ta bolest je čím dál nesnesitelnější.

Je to Kiba. Volá na mě. Otočím se jeho směrem.

Přijde mi, jako by byl ode mě tak daleko, ale přitom stojí jen pár metrů ode mě. Sotva rozumím tomu, co říká. Jeho tvář vypadá najednou vyděšeně.

Chci k němu udělat krok, ale neudržím se na nohou. Spadnu.

"Naruto!" přiběhne ke mě Kiba. Párkrát překvapeně zamrkám. Musel jsem na pár vteřin omdlít, protože si ten pád vůbec nepamatuju.

Najednou se mi dýchá mnohem lépe. Závrať i bolest na hrudi pomalu mizí.

Kiba mi pomáhá si sednout a sahá mi na čelo.

"Jsem v pohodě," řeknu ještě lehce přiškrceně.

"Bože, Naruto, vždyť si hyperventiloval!" křičí na mě naštvaně.

"Jsem v pohodě," řeknu teď již normálně a odstrčím od sebe jeho ruku.

"Měl bys s tím zajít na ošetřovnu."

"Ne," zavrtím hlavou. Chci vstát, ale jeho ruka na mém rameni mě zase posadí zpátky na zem.

"Nejdřív se pořádně uklidni," zamračí se. Přesto však vypadá ustaraně.

"Co se stalo?" přiběhne k nám Ino.

"Ale nic," odbiju ji.

"Nehraj to na mě, viděla jsem, jak ses tu skácel k zemi," řekne s rukama v bok.

"Jen.. jen se mi zatočila hlava," setřesu ze sebe Kibovu ruku, "vážně mi nic není."

"Stejně bys s tím měl jít na ošetřovnu," pokračuje dál blondýnka.

"Klídek, jen jsem to ráno přehnal s rozcvičkou, jsem z ní úplně vyšťavenej," začnu se smát a vstanu. Ino na mě kouká jak na blbce. Hádám, že mi tu výmluvu nezbaštila.

Ještě chvíli se mi oba snaží domluvit, ale když vidí, že to nikam nevede, sami to vzdají.

"Zkus nedělat nic hloupého," řekne ještě Ino nakonec, než se s námi rozloučí.

"Taky už půjdu," usměju se na Kibu, "tak zítra ve škole."

"Je to kvůli Sasukemu, že jo?" zamumlá potichu. Jeho slova mě zastaví, když kolem něho procházím. Nic mu na to neodpovím a opět se rozejdu dál.

Doma hodím tašku do rohu pokoje a svalím se na břicho na postel. Pořád myslím na Sasukeho a tu holku. Už jsem ji rozhodně viděl. Myslím, že je to jeho spolužačka. Ta nová, co přišla před.. nevím.. půl rokem? Asi bych si měl udělat větší přehled, kdo všechno chodí do mojí školy, napadne mě.

Převalím se na záda. Hlavě mi víří tolik myšlenek, že se v nim pomalu ztrácím. V jednu chvíli mě napadne, že třeba jí jen něco doučuje, že spolu nic nemaj. Sasuke byl vždycky chytrej. Nějakou dobu si s tou myšlenkou pohrávám, je to hezká představa, dokonce na mé tváři vyvolá drobný úsměv. Vím, že je to blbost, že je to kravina, ale i tak se na tu krátkou chvíli cítim trochu líp. Pak se začnu hlasitě smát. Směju se vlastní naivitě a tomu, jak stupidní ta myšlenka byla. V očích mě pálí slzy. Ani se je nesnažím zadržet. Směju se a do toho brečím. Připadám si jak idiot. Ubohost je zřejmě moje druhé jméno.

Sasuke už má za mě náhradu. Jen ta jediná věta mi vhání další a další slzy do očí.

Trvalo mu to jen pár ní než mě vyměnil. Nebo.. aspoň v to doufám. Dost možná si nabrnkl tu holku jen pár minut po tom, co mi dal kopačky.

Rozbrečím se ještě víc. Celý byt naplní jen zvuk mých zoufalých vzlyků. Brečím snad víc, než kdy za celý život.

Vím, že to jediné, co chci, je Sasuke.

Mám pocit, jako by mě něco trhalo na milion kusů.  

Ležím na posteli asi dvacet minut, kdy se za tu dobu můj nekontrolovaný pláč změní jen na drobné pofňukávání. Očima skenuju bílý strop. V hlavě mám prázdno. Jsem z toho všeho už tak zničený, že nejsem schopnej na nic víc myslet. Asi bych takhle vydržel zůstat až do večera, kdyby mě nevyrušilo bouchání na dveře. Bezmyšlenkovitě vstanu. Skoro jak zombie. Pak ale strnu. Stojím na chodbě a hledím na vchodové dveře.

Sakra! vykřiknu v duchu. Jsem to ale blbec! Nejraději bych se otočil a potichu opět zaplul do postele, ale bouchání nabývá na intenzitě.

"Otevři! Vím, že tam jsi!" ozve se přes dveře.

Rukou si otřu slzy z tváří a pomalu dojdu otevřít.

"Peine," řeknu přiškrceně, jakmile ho spatřím.

"Konečně! Víš jak nes-" začne zostra, ale pak ztichne a překvapeně zvedne obočí. Což je asi největší projev emocí, co jsem u něho za poslední dobu viděl.

"Co je?" řekne takovým divným tónem, nebýt to Pein, řekl bych že snad i ustaraným. Hledí na mě, zatímco čeká, co řeknu. Očividně mu neuniklo, že jsem brečel.

"Pe-Peine," zlomí se mi hlas a v očích objeví nové slzy.

"H-hej," řekne zaskočeně a vejde konečně dovnitř. Zabouchne za sebou dveře. Já si stále dokola utírám slzy, které ne a ne přestat. Celá moje psychika se hroutí jak domeček z karet.

"Kdo ti to co udělal?" zeptá se teď už normálně rudovlásek. Zase tím svým chladným hlasem. Jen záporně zavrtím hlavou a dál si stírám dlaněmi slzy. Přistoupí ke mně blíž, já se na něj ale ani nepodívám. Nechci ho vidět. Už nikdy.   

"Naruto," řekne skoro až přísně, zatímco jednu ruku položí na moje rameno.

"Jdi pryč," odpovím mu svým nakřáplým hlasem.

"Kdo-" začne se ptát znova, ale já ho hned přeruším.

"JDI PRYČ!" zakřičím na něho z plných plic a konečně se mu podívám do tváře. On však vypadá, jako to snad ani neslyšel. Pořád na mě civí tím svým neutrálním, nic-neříkajícím výrazem. Rozčiluje mě to.

"Nech mě už konečně bejt!" vyjedu na něj. Nenávidím ho. Tak hrozně ho nenávidím.

Čekal jsem dost možných scénářů - třeba že začne křičet, že mi jednu vrazí, nebo že mě na místě zabije. Tu poslední možnost bych teď vítal s otevřenou náručí.

Ale on na mě jen chvíli mlčky zíral, než dlouze vydechl.

A pak udělal něco pro mě naprosto nepředstavitelnýho.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

.

Objal mě.