Seš jen můj!

Seš jen můj! (9)

Máma pobíhá po bytě kolem všech těch velkých i menších kufrů, které neustále otvírá a opět zase zavírá, jakmile se po osmé přesvědčí, že máme opravdu všechno. Připadá mi, jako kdybychom tam snad jeli na šest let, když koukám na to, co všechno si s sebou bereme.

„Tak!" ozve se náhle máma spokojeně, „můžeme vyrazit. Poslední rozloučení s domovem!"

Zvednu se ze židle, ale dál už nejdu. Rozhlédnu se po místnosti. Mám pocit, jako kdybych tu byl náhle poprvé, meruňkově natřená kuchyň a i ta blbá skříňka, u které se uvolňují dvířka, všechno mi přijde najednou tak nedoceněné. Přejedu prsty po dřevěném, ale bytelném stole. Mamka ho pokaždé, když tu byla, chtěla vyměnit, mně se ale vždy líbil. Pamatuju si, jak mě na něj Sasuke jednou hodil a zlechtal. Usměju se nad tou vzpomínkou. To byla asi ta chvíle, kdy jsem si definitivně přiznal, že jsem se zamiloval.

Vyjdu na chodbu a spatřím otce, jak pod velením své ženy nese tři stovky kufrů, přes které nemůže ani vidět na cestu. Naposledy nakouknu do svého pokoje a zase se mi vyjeví několik vzpomínek na čas strávený se Sasukem v téhle místnosti.

„Naruto, kde jsi?" uslyším zezdola hlas svých rodičů, jež mě probere z mého zaseknutí. Naposledy se nadechnu vzduchu v bytě, kde jsem strávil téměř celý svůj život, a pomalu se vydám ven.

Málem se mi zastaví srdce, když jej spatřím, jak cosi říká mým rodičům. Všimne si mě a drobně se na mě usměje.

„Ahoj," řekne, zatímco se k němu blížím pomalými kroky.

„Sa-Sasuke," vykoktám zmateně a srdce se mi stáhne lítostí nad myšlenkou, že ho vidím naposled.

Obejmu ho.

„Sasuke," zašeptám znova jeho jméno. Cítím jeho ruce, které se rovněž dotknou mého těla a uvězní mě v pevném, přímo drtivém objetí.

„Nechci odletět bez tebe," špitnu, chce se mi z toho brečet, ale držím se.

„To je dobrý," pousměje se, „vždycky budu s tebou, i kdybychom měli být od sebe několik světelných let daleko."

„Je mi líto, že jsem zničil náš vztah."

„Ne, neříkej to," chytne mě ještě pevněji, snad nejvíc, co to jen jde.

„Sasuke, jestli chceš, můžeš jet na letiště s námi," ozve se moje mamka, která stojí s tátou vedle auta.

„Rád," přikývne černovlásek a oba se pustíme.

Sedíme na bílých plastových lavičkách v hale a čekáme, než rodiče odbaví všechny naše zavazadla. Což je tak na hodinu samo o sobě. Vždy se na mě usměje, když si mě všimne. Pořád mi to připadá tak nereálné. To, že je tohle naše poslední společná chvíle před tím, než ho celý rok nespatřím. Svírá se mi z toho žaludek.

„Bojíš se létání?" zeptá se náhle Sasuke, asi proto, aby zahnal vlastní myšlenky na to, co se nevyhnutelně blíží.

„Sasuke, já ti přísahám, že si tam nikoho nenajdu, ani v té nejosamělejší noci," otočím se na něj s vážným výrazem. Chvilku zpracovává to, co jsem řekl, a pak se jen usměje.

„O to strach nemám, věřím ti. Hlavně nespadni s letadlem, myslím, že to bych nepřežil."

„Ne, myslim, že to bych nepřežil já," zažertuji.

„Asi už půjdeš," poznamená, zatímco kývne k té nekonečné řade, kde se právě mí rodiče dostávají na řadu.

„Jo," povzdechnu si.