Seš jen můj!

Seš jen můj! (23)

Hledím na tu zprávu jak na přízrak.
Ti dva tupci museli prásknout Peinovi, že se flákám s cizím klukem.
Nevím co mám dělat. Co mu na to napsat? Zatloukání mi nepomůže, bude víc věřit Hidanovi s Deidarou.
Stojím snad pět minut na místě a čumím do mobilu. V hlavě mi šrotuje milion nápadů a scénářů, co bych měl dělat. Bohužel mě ale nenapadá nic, co by se dalo použít.
Když mu neodpovím, tak mě zabije. A když odpovím špatně, tak mě taky zabije. Existuje vůbec nějaké správné řešení k této situaci?
Jenže když mě zmlátí, přijde Sasuke a zmlátí i jeho.
Co to zas dělám?!
Právě jsem si říkal, že nedovolím, aby Sasukemu něco provedl a teď tu stojím se staženým ocasem mezi nohama a čekám, až to zase odnesou všichni kolem mě.
Měl bych se konečně vzpamatovat.
Zhluboka se nadechnu a strčím mobil do kapsy.
Je na čase to skončit.

Víkend uběhne hrozně rychle. Za tu dobu mi Pein ještě několikrát napíše, ale já mu neodepíšu ani jednou. Zakážu si na něj myslet. Dělám, že neexistuje. A rozhodně nemyslím na to, co mě čeká až ho potkám.

Ve škole je to pořád stejná nuda. Sasukeho jsem zahlédl cestou do školy. Zřejmě už nemá důvod bejt doma, když o té jeho zlomené ruce od Peina vím. Bohužel opět dělá, že mě nezná. Dost mě to mrzí.

Během dnešního těláku jsem ho potajnu pozoroval. Našel si nové kámoše, se kterýma se celou dobu bavil. Žárlivostí jsem málem pukl. Štvalo mě to. Já jsem býval jeho nejlepší kámoš. S ostatníma sotva prohodil pár slov. Řekl bych, že mu většina lidí ani nestála za pohled. A teď se smál v partičce dvou kluků. Připadal jsem si nahrazenej.
Zřejmě za mnou udělal tlustou čáru. Abych byl upřímný, chvílema mě přepadaly žárlivé myšlenky kvůli tomu, že se přes nás dva dokázal jakž takž přenést. Narozdíl ode mě. Já pořád naivně doufám, že se k sobě vrátíme. Vím že je to blbost, ale nemůžu si pomoct. Nechci být s nikým jiným. Skoro jako bych měl v hlavě zaseklou desku, co stále opakuje - Sasuke, Sasuke, Sasuke.

Z myšlenek mě vytrhne Kiba, který do mě omylem vrazí.

"Soráč," zabručí. Pořád je uraženej za to, že jsem ho v pátek nechal stát samotnýho na ulici. Občas se chová jak malá holka. Ani nemá cenu mu na to něco říkat, protože by mi na to neodpověděl. Celej den mě ignoruje.

Škola naštěstí jednou končí, takže jen co zazvoní, už letím ze třídy. V šatně ještě potkám Karin.

"Ahoj, Uzumaki," zašklebí se na mě.

"Co chceš?" řeknu co nejnepříjemněji dokážu, aby pochopila, že fakt nemám náladu s ní mluvit.

"Že neuhodneš kam mě Sasuke pozval?" zeptá se mě s takovým divným výrazem v očích. Zlomyslným, vítězným pohledem.

"Co mi je do toho?" snažím se jí setřít, ale už nezním tak suverénně jak předtím. Ta její věta mě rozhodí. Skoro jako by se mi smála do očí. Jako by věděla, že má něco, co já ne. Jenže ona přece nemůže vědět, co bylo mezi mnou a Sasukem. Nebo může?

Naštěstí o tom nemusím dlouho přemýšlet, protože do šatny vletí Lee a Shikamaru s takovým kraválem, že přeruší Karin, která mi chtěla něco dalšího říct. Je mi upřímně jedno co má na srdci, takže se otočím a bez jediného slova jdu ke skřínce.

"Měj se, Uzumaki!" slyším za sebou, ale ignoruju to. Už takhle mám celej den blbou náladu, nemusím si ji ještě víc kazit pomocí Karin.

Sotva vyjdu ven, spatřím zrzavé vlasy stojící před školou. Pein. Na sucho polknu.

"Co tady děláš?" řeknu přiškrceným hlasem.