Seš jen můj!

Seš jen můj! (28)

Ráno se probudím s horečkou. Malátně se vyškrábu z postele a rovnou do sebe hodím dva prášky na bolest. Už to polykám jak lentilky. Bez toho bych ale ani nebyl schopen vstát. 

Vynechám snídani. Nemám vůbec chuť nic jíst a upřímně doma už stejně pomalu nemám nic, co by se dalo jíst. Místo toho na sebe hodím to první, co najdu ve skříni a vyrazím do školy.

První dvě hodiny jsem v pohodě. Hlavně proto, že moje tělo je zblblé všechnou tou chemií, co do sebe od rána cpu. 

"Hele a to se s náma bude převlékat i ta buzna?" pronese o přestávce Neji. Příští hodinu máme tělák. 

"Dej mu pokoj," zavrčí na něho Kiba. 

"Tobě snad nevadí, že tě bude očumovat? Jsi taky teplej?" změří si ho pohledem.

"J-jistě že ne!"

"Neji, viděl jsem tě se převlékat několikrát. Nechápu, proč by s tím teď měl bejt problém," vložím se do toho i já, zatímco vstanu ze židle. 

"Protože si teplouš?" zeptá se mě posměšně.

"To jsem byl i předtím," protočím očima. 

"Mně vždycky přišlo, že po ostatní nějak moc okouníš," provokuje mě dál.

"Přestaň kecat kraviny," zavrčím na něho. Rozčiluje mě, ale snažím se ovládat, protože vedle něho stojí dva kluci, zatímco na mé straně je akorát tak Kiba. Navíc nemám nejmenší chuť se s ním hádat, natož prát. 

"Měl by ses převlékat někde jinde, Uzumaki."

"Když s tím máš problém, tak se jdi někam jinam převlékat sám," znovu na něho vztekle zavrčím.

"Proč já? Vsadím se, že nejsem jedinej, kdo s tím má problém."

"Kašli na něho a pojď," ozve se najednou Kiba. Souhlasně na něho kývnu a popadnu si svoje věci.

"Ještě uvidíme, kdo se bude převlékat na hajzlech," řekne Neji výhružně, zatímco s Kibou odcházíme ze třídy. Nic mu na to neřeknu. Ani se na něho nepodívám. Upřímně je mi fuk, co říká. Klidně ať se vzteká jak malej fracek.

"V pohodě?" zeptá se mě hnědovlásek, když scházíme schody o patro níž, kde je tělocvična.

"Jo," hlesnu. 

"Vypadáš nějak bledě, není ti nic?" vyptává se mě dál.

"Ne, jsem v pohodě," odbydu ho. Než stihnu jakkoliv zareagovat, vyletí mu ruka na moje čelo.

"C-co to děláš-!" vyjedu na něho naštvaně.

"Člověče, úplně hoříš!" vyjede naopak on na mě, "neměl bys takhle cvičit!"

"Proboha, nic mi není," protočím očima. Chce dál něco namítat, ale já mezitím otevřu dveře od šatny. Kiba okamžitě sklapne, protože se na nás otočí všechny oči. Je to přesně ten trapnej moment, kdy se každý zastaví a jen na vás čumí a čeká, co uděláte. 

"Ehm," odkašlu si, abych aspoň nějak vyplnil to ticho a vydám se na druhou stranu místnosti. Hezky do rohu co nejdál od ostatních. 

Cítím na sobě cizí pohledy, ale snažím se to ignorovat. Dokonce přistihnu i Sasukeho, jak na mě kouká. Sám pro sebe se pobaveně ušklíbnu, když si představím, jak hrozně překvapeného musel dělat, když mu řekli, že jsem teplej. 

V hlavě mi neskutečně třeští. Udělalo se mi o dost hůř od chvíle, co začal tělák. Hrajeme fotbal, a tak se každý žene za míčem. Já samozřejmě ne, spíš se snažím stát uklizenej někde vzadu. 

"Dělej, přihraj!" zařve kdosi z mého týmu. Bohužel se míč dostane moc blízko mě a já opět musím neochotně přihrát. Doběhnu k němu - tedy spíš rychlejší chůzí přiklušu. Z druhého týmu se ke mně najednou přižene Neji. Je celej žhavej do toho mi vyfouknout míč. Zkusím míč rychle odkopnout, ale zablokuje mě. Strčí do mě a já okamžitě spadnu na zem. Normálně bychom se o míč pořádně poprali, ale teď vůbec nemůžu hrát. Břicho mě bolí při každém sebemenším pohybu, takže tahle hra je pro mě přímo utrpení. 

"Co děláš?" zaprská na mě naštvaně jeden kluk z mého týmu, když ztratím míč. 

"Dobrý?" přiběhne ke mně hned Kiba, zatímco se zvedám ze země. 

"J-jo," zamumlám, zatímco si držím pravý bok. Ozve se píšťalka našeho profesora, který se slovy 'Faul' stopne hru.

"Co? Jakej faul? Nemůžu za to, že simuluje!" namítá hned naštvaně Neji. 

"Chceš mi tvrdit, že Naruto sám od sebe spadl?" zvedne své huňaté obočí sensei. Hraju fotbal už několik let, tudíž se mu přirozeně nezdá, že bych si za to mohl sám.

"N-ne, je to moje chyba," vložím se do toho, zatímco si pořád držím bok, "nějak se mi zamotaly nohy."

Sensei se na mě překvapeně podívá. Chvilku si mě prohlíží, jako kdyby se mu něco na mě nezdálo. Začíná se mi točit hlava a celé tělo mám jak v ohni kvůli horečce. 

"Tak hrajeme?" řekne otráveně Neji, čímž našeho profesora probere z jeho zamyšlení. Opět zapíská a spustí hru. 

"Fakt jsi v poho?" zeptá se mě znovu Kiba, zatímco se zbytek lidí honí za míčem. 

"Jo, fakt," zahučím otráveně. Začíná mě štvát, jak se mě furt ptá. Všimnu si pár dalších pohledů. Dokonce i Sasuke si mě prohlíží. V tu chvíli mi to ani nevadí, protože se mi točí hlava čím dál víc. Slyším všude kolem šum, ale mám pocit, jako by to bylo hrozně daleko. Skoro jako bych měl na uších klapky. Po spánku mi stéká kapička studeného potu. Je mi šílené horko, ale zároveň zima. 

Slyším Kibu, jak mi něco říká. Otočím se na něho. Slyším, jak na mě mluví, ale vůbec nevnímám obsah jeho slov. Otočím se opět na ostatní. Na jedné straně tělocvičny se tvoří hlouček kolem míče. Vedle stojí Sasuke, který na mě hledí se zamračeným výrazem. 

Udělám krok k ostatním, ale zavrávorám a sotva se udržím na nohou. Kiba zakřičí moje jméno, ale přijde mi, jako by mezi náma byla nějaká zeď, přes kterou ho sotva slyším. Čím dál víc lidí přestává hrát a místo toho na mě hledí. I učitel je opět u mě. Něco říká, ale nevím co.

Tikám očima kolem sebe. Musím vypadat dost zmateně.  Sasuke s několika dalšíma klukama jdou směrem ke mně.

Najednou se rozkašlu. Jen krátce. 

Zadívám se na svojí ruku. Krev. Je od krve.

Zvednu hlavu. Sasuke se rozeběhne. Už neslyším vůbec nic, avšak z jeho rtů vidím, že zakřičí moje jméno. 

Zatemní se mi před očima a obklopí mě temnota. 

Omdlím.