Seš jen můj!

Seš jen můj! (4)

„Kdo to byl? Vypadalo to, že se docela znáte."

„Ale," mávnu nad tím rukou, „je to jen jeden debil, kterého jsem potkal chvíli po tom, co jste odjeli„ - a jen tak mimoděk se s nim vyspal - „ jmenuje se Yahiko, ale říkáme mu Pein."

„Pein? To jako z anglického pain?" povytáhne jedno obočí. Eh, no vlastně...

„Jo."

„To si běžně dáváte takové přezdívky? Pein, lištička..?"

„Prosim tě, mami, nemusíš si dělat hlavu se všemi pošuky, se kterými se bavím," povzdechnu si.

„Bavíš? Je mi líto, Naruto, ale byla bych radši, kdyby jsi s ním nikam nechodil a radši ani nemluvil," zkříží ruce na prsou a já se jen zamračím. Chtěl jsem jít do pokoje, ale tohle nechci nechat jen tak.

„Proč ne?"

„Viděl jsi vůbec, jak vypadá? To samo o sobě říká, že to bude nějaký kriminálník." Zachmuřím se ještě víc a stoupnu si bojově naproti ní.

„Jasně, takže protože ty nechceš, tak se s ním nemám bavit?" ujistím se, dobře, netvrdím, že se s ním bavit chci, ale dostalo mě, že mi kecá do toho, co mám a co ne. Z jakého důvodu? Jako rodič? Každou chvíli tu nejsou, neslyším o nich, kdyby tam někde umřeli, dozvěděl bych se to asi jako poslední.

„Naruto, jsem tvoje máma, nechci, aby tě dostal do problémů, ty seš ještě mladý, snadno se necháš ovlivnit," pokračuje vlídně, ale v pozadí jejího hlasu jde lehce najít tu nekompromisnost.

„Co ti je vůbec do toho, s kým se bavím? Já si můžu mluvit a nemluvit s kým budu sám chtít!"

„Naruto?! Jak to se mnou mluvíš?!" rozčílí se. Horkou hlavu mám určitě po ní.

„Proč se prostě nestaráš zas jen o vás dva a mě nenecháš být?!"

„Cože? Cos tím jako právě myslel?!"

„Že nechápu, proč vás mám poslouchat, když si zrovna vzpomenete, že někde v díře světa máte děcko, které by možná bylo skvělé po nějakém tom roce na týden navštívit!"

Zarazí se.

„Naruto, tohle.." začne mírně, ale já ji neposlouchám.

„Proč se s tebou vlastně hádám, za chvíli stejně zase s tátou někam odjedeš a ani si na tohle nevzpomeneš," zavrčím a mám se k odchodu do svého pokoje.

„Nevěděla jsem, že ti to tak vadí," mluví na mě omluvně, ale já si jen pohoršeně odfrknu.

„Jasně, miluju ty chvíle, když jsem celej život zavřenej sám v jednom blbým bytě." Není to tak, že by mě rozzlobila tím, že mi zakazuje se s ním stýkat, jsem na ni a na tátu naštvanej už vlastně dost dlouho. Ani mé chování nevybočuje z normálu, vždycky na ně vyjedu kvůli každé prkotině. Kam až má paměť sahá. Vlastně si na nich tak vybíjím vztek za to, že mě tu vždycky nechají a zmizí jak pára nad hrncem.

Třísknu za sebou dveřmi a padnu do postele. Mám je oba rád, to jo, ale za tohle je šíleně nenávidím. Zase se cítím sám a zranitelně. Chtěl bych tu někoho mít. Ne, nechci jen někoho, chci tu mít Sasukeho. Je to sice pořádný hovado, ale moje. Vlastně, není moje, nechodím s ním, chodim s Yahikem. Sakra, takhle to nechci. Chtěl jsem se vlastně Sasukeho zeptat, jak se s ním rozejít. Upřímně, teď už se ptát nechci, cítil bych se akorát trapně, že si to neumím zařídit sám. Jenže co mám jako dělat? Ten pošuk mi chtěl vypíchnout oko za to, že mě s ním nachytal, v tom případě mě přímo na místě zabije, když zjistí, že mu dávám kvůli němu ještě kopačky. Nechce se mi to přiznávat, ale fakt mě dost děsí. Přetočím se na záda a zahledím se na strop. Oh, drahé osvětlení, pomoz mi rozlousknout můj problém!