Seš jen můj!

Seš jen můj! (31)

Myslel jsem si, že se tu celé odpoledne ukoušu nudou. Není tu ani televize a jsem v celém pokoji sám, a to i přesto, že jsou tu další tři lůžka. 

"Za jak dlouho že tě pustí?" zeptá se mě Sasuke, který sedí vedle mě. O jeho včerejším menším zhroucení se radši nebavíme.

"Prej tu budu muset ležet minimálně dva týdny," povzdychnu si. Ani se nesnažím skrýt, jak moc nešťastný z tohohle místa jsem.

"Hlavu vzhůru, aspoň ti nehrozí, že se za ty dva týdny zase málem zabiješ," utahuje si ze mě. 

"Heleeee," řeknu naoko uraženě. 

"Teď už aspoň víš, že musíš s každým úrazem za lékařem," napomíná mě jak malé dítě.

"No jo, no jo," odbyju ho. Jenom se drobně usměje a začne se hrabat ve své tašce. 

"Abys neřek, tak jsem ti něco přinesl," řekne tajemně. Natahuju zvědavě krk, abych spatřil, co tahá z batohu. O pár vteřin na to přede mnou vytasí plnou ruku různých komiksových svazků.

"Já tě miluju, Sasuke!" vykřiknu nadšeně a pak mi dojde, jak moc blbě to v naší situaci zní. 

"Eh, no jo," snaží se to černovlásek zahrát do outu, bohužel marně. Oba se snažíme koukat kamkoliv jinam, jen ne na sebe, zatímco se kolem nás rozprostírá trapné ticho. Ani jeden z nás nemá tušení co říct. Naštěstí mi Sasuke podá do rukou všechny jeho komiksy, čímž nabourá tuhle tíživou situaci. 

"Díky, to-tos nemusel," řeknu zdráhavě.

"No,.. říkal jsem si, že se tu musíš hrozně nudit," vysvětlí svoje jednání, zatímco se rozpačitě podrbe ve vlasech. 

Drobně se na něho usměju. Zajímalo by mě, jak dlouho to mezi námi bude takhle divný. Upřímně si nemyslím, že se někdy dostaneme do bodu, kdy budeme moct být zase nejlepší kamarádi jako dřív. Ne po tom všem, co jsme spolu prožili. 

Zadívám se na komiksy, co držím v rukách. Jsou mezi nimi i čísla, která mi nechtěl pučovat.

"Už se nebojíš, že ti je zničím?" popichuju ho, zatímco mu ukazuju jeden z výtisků, které si střežil jak oko v hlavě.

"Komiksy jsou od toho, aby se četly, ne?" pokrčí rameny. Zeširoka se na něho zazubím. Tuhle větu jsem mu říkal pokaždé, když mi je nechtěl půjčit. 

Zrovna si povídáme, když se rozletí dveře.

"Ma-mami!" vytřeštím oči, když ji i tátu spatřím, jak se hrnou dovnitř.

"Naruto!" obejme mě silně, "víš jak jsme se o tebe báli?"

"Co.. co tu děláte?" řeknu nechápavě.

"Volali nám ze školy, že tě odvezli do nemocnice," vysvětlí mi táta. 

"Tak jsme přiletěli hned, jak to bylo možné," doplní ho Kushina, zatímco mě stále svírá v náruči, "jak se cítíš, zlatíčko?"

"Je mi fajn," řeknu stále lehce vykolejenej z toho, že tu oba jsou. 

"Budeme tu s tebou dva dny," usměje se na mě táta.

"Dva dny?" zopakuju.

"Promiň, ale nemohli jsme si vzít delší volno," odpoví mi konejšivě máma. 

Ne že bych se zlobil, nebo tak, že tu budou ty dva dny. Naopak. Jsem spíš v šoku, že vůbec přijeli. Žiju sám tak dlouho, že už jsem úplně zapomněl, jak se rodiče chovají. 

"Staral se tu o tebe Sasuke dobře?" mrkne Minato na černovláska, který doteď nevydal ani hlásku. 

"Jsem tak ráda, že jste stále spolu, kluci," usměje se máma od ucha k uchu. 

Se Sasukem po sobě střelíme pohledem. 

"Eeeh, no jo... všechno dobrý," podrbu se nervózně po vlasech. Nechci jim říkat pravdu, aby se zbytečně nevyptávali nebo si nedělali starosti. 

Sasuke jen lehce přikývne. Skoro jako by mi četl myšlenky a věděl, na co myslím. 

Naštěstí se nás dál na nic nevyptávají. Asi sami nechtějí znát detaily z našeho vztahu. 

Sasuke se asi po čtvrt hodině omluví s tím, že už musí jít. Avšak slíbí mi, že se za mnou zas staví. 

"Jak se ti to vůbec stalo, Naruto?" vyptává se mamka, jakmile v místnosti zůstaneme jenom my tři. 

"Blbnul jsem," odpovím krátce. Co bych jí asi taky jinýho měl říct? Že mě zmlátili kamarádíčci mého psychopatického ex-přítele? To by oba fakt čuměli. Haha. 

"Blbnul? Kde? A proč si proboha nešel za doktorem?"

"Prostě jsem jen špatně spadl, nebylo to nic hrozného," lžu dál a snažím se znít trochu otráveně v naději, že se přestane vyptávat dál.

"Doktorka říkala, že si musel mít hrozné bolesti."

"Co ona o tom ví," zabručím ještě podrážděněji. 

"Naruto," zamračí se na mě Kushina přísně, "je to lékařka, určitě o tom ví hodně. Nechápu, jak si mohl být tak lehkovážný."

"Mami, prosim tě-" začnu, ale jsem přerušen.

"Naruto, máma má pravdu, bylo to od tebe dost nezodpovědné."

Jenom protočím očima. Zase ta samá přednáška. Stačilo mi to slyšet jednou od Sasukeho. 

"Možná bychom ti měli opět najmout nějakého opatrovníka," začne matka jemně.

"Cože?" vydechnu. Ne naštvaně, jenom... překvapeně. Zírám na ně s otevřenou pusou zda to myslí vážně. 

"Naruto, pochop, že nechceme, aby se ti zase něco stalo," snaží se to ospravedlnit táta. 

"Si děláte srandu," kroutím nechápavě hlavou. 

Opatrovníka jsem měl naposled ve čtrnácti. A upřímně to byl horor. Nesměl jsem nic. Nikam. A věřte mi, že být v pátek celý večer doma u učebnic, nebyla zrovna moje ideální představa trávení volného času. 

"A... a kdo by to měl jako být?" zeptám se s mírným strachem v hlase. 

"Ještě si nejsme jistí, ale zkoušeli jsme už obvolat pár lidí," řekne otec.

Bože, takže oni to plánovali celou cestu sem!

"Napadl nás třeba tvůj učitel Iruka. Máme spolu dobré vztahy a mohl by tě aspoň doma doučovat-"

Já snad omdlím.

"Děláte si ze mě pr-" začnu naprosto nevěřícně.

"NARUTO!" vyletí na mě matka. 

Nemám ani sílu jim na to něco říkat. Jsem už příliš rozmazlenej svobodou na to, aby mě teď někdo držel na vodítku. Ke všemu Iruka. To je ten největší pedant na pořádek, co znám. 

"Ještě to není úplně domluvené," pokračuje táta, ale moc ho už nevnímám.

Jestli mi opravdu znovu dohodí 'chůvu', tak si půjdu hodit mašlí.

Ne. 

Ještě lépe. 

Budu tak nesnesitelnej, že ode mě sám zdrhne.