Seš jen můj!

Seš jen můj! (33)

"Proč si se rozešel s Karin?"

"Kdo ti to řekl?" vypadlo z něj po menší odmlce. Z jeho zachmuřené tváře jsem poznal, že z mé otázky nemá zrovna radost. 

"Kiba," přiznám. 

"Ten pes musí pořád strkat nos do cizích věcí," pronese naštvaně černovlásek.

"Proč si se s ní rozešel?" zeptám se ho znovu.

"Co ti řekl Kiba?" odpoví mi další otázkou.

"To je jedno, já se ptám tebe," zamračím se lehce. Štve mě, jak se vyhýbá odpovědi.

"Proč se na to nezeptáš Kiby?" zabručí podráždě, "ten očividně ví všechno."

"Fajn, nech mě hádat," protočím očima, už mě tenhle rozhovor taky začíná vytáčet, "vykašlal ses na ni, protože tě už přestala bavit. Byla jen divadlo pro ostatní, aby si nemysleli, že jsi teplouš jako já. A když se tahle bouře přehnala, zjistils, že už ti k ničemu není, tak si ji pustil k vodě, aby ses mohl věnovat dalšímu tuctu holek, co po tobě slintaj a dokazovat jim, jak velkej heterák jsi. Tak co, trefil jsem se?"

Nic na to neříká, jen se ušklíbne. Skoro až uraženě. 

"Jsi pořád stejnej, Sasuke, nikdy se nezměníš," kroutím nad ním hlavou.

"Co po mně chceš, Naruto? Mám snad všem říct, že jsem teplej?" rozhodí rukama.

Teď se ušklíbnu já.

"Já ti jsem vděčný, že si to nikomu neřekl-" začne černovlásek, ale můj smích ho přeruší.

"Nech toho, Sasuke. Oba moc dobře víme, že by se nic nezměnilo, i kdybych cokoliv řekl. Nikdo na celé škole by mi neuvěřil, že jsi gay, natož, že bychom spolu my dva něco měli."

"Přestaň," řekne lehce podrážděně. 

"Fajn, už jsem zticha."

"Proč tě to tak štve, že jsme se rozešli?" podívá se na mě vážně, zatímco si zkříží ruce na hrudi.

"Je mi to úplně volný," bráním se.

"Tak co tě žere?"

"Co mě žere? Třeba to, jak to máš všechno lehký. Podívej se na mě, jsem teď za největšího exota na škole! Každej si tam na mě ukazuje a utahuje si ze mě. A ty? Ty si opěvován za jakoukoliv blbost," vyhrknu na něj rychle, "oba jsme stejní, ale jedinej, kdo to odnáší, jsem já. Přijde ti to snad fér?"

Otevře pusu, aby něco řekl, ale přeruším ho.

"Nic neříkej," nadechnu se zhluboka, "promiň, nechci se hádat.. já jen.. že mě to občas dost štve."

Na jeho tváři se objeví potutelný úšklebek.

"Takže na mě žárlíš?"

Okamžitě po něm hodím polštář, k mé smůle ho však chytí.

"Debile," zavrčím.

"Zdá se, že i s jednou rukou chytám líp než ty," utahuje si ze mě.

"A jak se ti bude házet, až ti zlomím tu druhou?" zašklebím se na něho, avšak nedokážu schovat drobný úsměv, který ve mně jeho pošťuchování vyvolalo. 

"Zkus to," ušklíbne se na mě. 

Je to zvláštní. Po tom všem, co jsme spolu prožili, po tom všem, čím jsme si oba prošli, jsme skončili tady. Já v posteli a on se zlomenu rukou vedle mě. Už mě nikdy nechtěl vidět a přesto tu teď je. Není to jako dřív, kdy jsme spolu byli, svým způsobem je to ale také skvělé. Nevím, ale nějak si neumím představit, že bychom se jednoho dne už nikdy víckrát neviděli. Asi opravdu patříme k sobě, byť jako přátelé.