Seš jen můj!

Seš jen můj! (22)

"Kvůli tobě bych si tu ruku nechal zlomit třeba každý den."
"To myslíš vážně?" řeknu nevěřícně.
"Naruto, přece si nemyslíš, že jsi po tom všem pro mě jen vzduch," usměje se drobně, "známe se už od dětství, chodili jsme spolu a to, že už spolu nejsme, neznamená, že dovolím, aby tě nějakej kretén mlátil jak se mu zlíbí."
"Sasuke," vydechnu překvapeně.
Znamená to snad, že mě pořád..?
"Co?" zvedne obočí, když na něj jen beze slova hledím.
Nic neříkám. Zahledíme se vzájemně do očí. Nevím jak dlouho to trvá. Určitě uběhne několik vteřin, co se vpíjíme jeden druhému do očí.
Skoro jako bych se v těch onyxově černých ztratil.
Lehce pootevře pusu. Tak málo, že by si toho člověk skoro ani nevšiml, ale pro mě to je znamení.
Nakloním se k němu, zatímco ho rukou chytnu za tvář. Skloním se k jeho rtům rychle a dravě. Tak dlouho jsem po nich toužil.
Jsem jen pár milimetrů od jeho rtů, když mě vyruší hlas jeho matky.
"Sasuke, Naruto! Nesu vám něco k pití."
Jsem tak blízko, že na svých rtech cítím Sasukeho dech. Tak neuvěřitelně moc bych ho chtěl políbit.
Nemůžu.
Slyšíme kroky, které se k nám blíží.
Sasuke se ani nehne. Je jak přimrzlej na místě. Skoro jako by čekal, co udělám já.
Slyším, jak se jeho máma přibližuje.
Nemůžu. Nemůžu ho políbit.
Drtí mě to. Je tak blízko a zároveň daleko.
Zkousnu si ret tak silně, že si ho skoro prokousnu.
Chci ho.
Potřebuju ho.

Je už těsně za dveřmi.
Nezbývá mi nic jiného než se odtáhnout. Udělám několik kroků do prostřed místnosti. Stojím k Sasukemu zády, nedokážu se teď na něj podívat.
Sasuke se taky vzpamatuje a otevře svojí matce. Ta mu podá tác s pitím a pár sušenky a zase zmizí.
Chvíli oba jen nehnutě stojíme v tom tichu, co tu panuje.
Neodvážím se na něho podívat. Bojím se, že bych se neudržel a vrhl se na něj.
Srdce mi stále splašeně buší. Hádám, že on je na tom podobně.
"No," odkašle si, když už se ta atmosféra mezi námi nedá vydržet, "asi bys měl jít."
Otočím se na něho. Kouká někam do strany, zatímco má lehce zrudlé tváře. Kdybych mu řekl, že je roztomilej, asi by mě na místě zabil.
"Sasuke-" začnu, ale hned mě přeruší.
"Bež pryč."
"Počkej, Sasuke, musím něco vědět," nedám se.
"Naruto, běž pryč," zopakuje.
"Ne, musim to vědět," zvýším trochu hlas.
"Prostě vypadni," mračí se na mě. Začíná být naštvanej.
"Miluješ mě ještě?"
"Vypadni," zavrčí.
"Sasuke-!" udělám k němu krok.
"Vypadni!" zakřičí na mě až přimrznu na místě. Tác s pitím dopadne s hlasitým třískotem na podlahu.
Otevřu pusu, abych něco řekl, ale rozmyslím si to a zase ji zavřu.
"Jestli tě miluju?" skoro až zašeptá po chvilce. Hledí na tu spoušť pod sebou, pak se krátce rozesměje.
"Ty jsi vážně idiot, Naruto! Kdyby to šlo nějak vypnout, tak věř, že bych to udělal. Jenže ono to nejde. Nejde to jen tak smazat. Musím se s tím šíleným pocitem probouzet každý den. A je jedno jak moc se snažím na tebe nemyslet, jak moc se snažím zapomenout. Takže ano, Naruto, miluju tě! Ale i přes to už s tebou nechci nic mít. Upřímně mi to jednou stačilo. Otevřel jsem se ti a jak ses mi odvděčil? Dal si přednost jemu."
Chci něco namítnout, ale zastaví mě dřív než stihnu vydat jedinou hlásku.
"Ke všemu jsem idiot. Nedokážu jen sedět a koukat na to, co ti ten kretén dělá. Takže až na tebe příště sáhne, zase se neudržím a skončím se zlomenou rukou. Ale zasloužím si to. Jsem slaboch, co tě nedokáže nechat bejt."
Hledím do země. Pod tíhou viny se mu ani nedokážu podívat do očí.
"To jsme to ale dopadli, co?" povzdechne si, "dva idioti, co se nechávaj mlátit od jednoho kreténa."
Mlčím. Co bych mu taky na to měl říct?
Otevře dveře.
"Teď už prosím tě jdi a už sem nechoď."
Beze slova vyjdu z jeho pokoje. Hned za mnou zabouchne.
Cestou ze schodů potkám jeho mámu, která se přišla podívat, co to bylo za ránu. Neřeknu jí ani slovo a rychle zmizím. Volá na mě, ale já ji neposlouchám, rychle si nazuju boty a doslova vyletím ze dveří ven.

Chvíli ještě běžím, než zvolním krok a nakonec se jen pomalu šourám noční ulicí.
Párkrát zamrkám, abych dostal z očí slzy. Nejraději bych si sedl rovnou tady na ulici a rozbulel se jak malé děcko.
V jednu chvíli ve mně rozhořela naděje na to, že budeme zase spolu. Jenže to je pryč. I ta nejmenší jiskřička naděje je zadupána do země.
On se ke mně už nechce vrátit. Podle všeho se mnou nechce už ani mluvit.

Myslel jsem si, že Pein je hroznej sobec, co pořád jen ubližuje lidem kolem sebe.
Jenže já jsem úplně stejnej.
Pořád jen ubližuju Sasukemu, protože mě miluje a nedokáže se ode mě odpsrostit. 
Musí snášet, že jsem s Peinem. Musí to pro něj být hrozný, asi tak, jako když ho já vidím s Karin.
Ke všemu se mě i přes to, jak moc musí kvůli mě trpět, zastává u Peina. Klidně se kvůli mě nechá zmlátit .
Připadám si jak zrůda, co ničí životy všem kolem.
Myslím, že by pro Sasukeho bylo nejlepší, kdybych prostě zmizel. A nejlépe na vždy.

Uzumaki, krásně jsi to dopracoval, to se musí nechat. Možná že už je konečně na čase, abych po sobě uklidil ten bordel, co jsem způsobil.

Neřešil jsem to, dokud Pein vztáhl ruku jen na mě.
Jenže teď už to není jen o mně.
A já si slíbil, že nenechám, aby Pein něco udělal Sasukemu.
Teď to doopravdy přehnal.

Zabrní mi v kapse telefon. Vytáhnu ho a po zádech mi přejede mráz.

Kde sakra jsi?

Zpráva od Peina.