Seš jen můj!

Seš jen můj (3)

Zavolám Sasukemu v den D, tedy v den, kdy mají rodiče přiletět, a nabídnu mu, jestli se nechce sejít. I přes to, že už něco má, to přijme.

Kráčíme spíše potichu, sem tam padne pár slov, ale žádnou valnou konverzaci nevedeme. Na křižovatce se zastaví a podívá přímo na mě.

"Od té doby jsem s nikým nebyl," řekne jako by to bylo bůhví co.

"Gratuluju," řeknu sarkasticky.

„Můžu tě.. můžu tě políbit, Naruto?"

„Ne," hlesnu, jenže ani trochu rázně, vlastní hlas mě zradil.

„V tom případě.. promiň," zašeptá a skloní se ke mně, spojí naše rty. Zajede svou rukou do mých vlasů.

Líbá mě a já se ochotně zapojuji. Obejmu jej jednou rukou kolem šíje. Probojuji se svým jazykem do jeho úst a náš polibek více prohloubím.

„Sasuke,.." vydechnu, nechám polibek doznít a po chvilce otevřu oči, „tohle ... tohle nic neznamená."

„Jestli tohle ne, tak tohle už jo," políbí mě znova.

Ještě dlouho jsme si se Sasukem povídali. Teda, já povídal a on poslouchal.

„Není ti už zima?" přeruší mé vyprávění.

„Co? Ne..," zamumlám. Je pravda, že už může být kolem šesti a začíná se ochlazovat a moc tomu nepřidá, že sedíme na studené lavičce. No, možná mi je trošku zima.

„Víš, Naruto .. už bychom mohli jít domů."

„Jo, ... asi jo," zamrmlám sotva slyšitelně.

„Zdá se mi to, nebo se ti ode mě nechce?" zadívá se na mě s potutelným úšklebkem.

„Ne, tak to není," protočím oči, „já jen, že dneska se mi vrací rodiče..."

„Po půlroce? Tak proč na ně nečekáš a nevítáš je?"

Jen pokrčím rameny, jakože nevím, i když ve skutečnosti své důvody znám dobře. Nechce se mi o tom mluvit se Sasukem, na druhou stranu, on je asi jediný, komu bych to říci mohl.

Zvedneme se a ještě chvíli jdeme společně, než se naše cesty rozdělí. S úsměvem mu zamávám a rozejdu se ke svému bytu. Nejdu nějak extra rychle. Před domovními dveřmi si lehce povzdechnu. Je mi jasné, že si mí rodiče dávno vybalují, ne-li už vybalili. Na chvilku se před naším bytem zastavím, nadechnu se a odemknu.

„Mami..." vydechnu, když ji spatřím. Na její tváři se objeví široký úsměv. Vypadá pořád stejně, její nádherná tvář, rudé dlouhé vlasy, nic se na ní nezměnilo.

„Konečně tě zas můžu obejmout," drtí mě ve své hřejivé náruči, „strašně si nám chyběl, zlatíčko!"

„Mě-měli jste zavolat ... uklidil bych," zamumlám trochu vykolejeně. No, ve skutečnosti jsem celou dobu věděl, kdy se vrátí. Navíc nikdy nevolaj. A i kdyby, tak bych to stejně nezvedl.

„Naruto!" vykoukne z ložnice blonďatý muž, tak podobnej mně.

„Tati..."

Taky ho obejmu, stejně jako mámu. I když si snažím nalhat, jak mi vlastně vůbec nechyběli, a že jsem na ně stále naštvaný, že mě tu nechali, nedokážu potlačit tu radost, že jsou zase zpátky. Nechci, aby zase zmizeli z mého života.

„Jak se tu můj syn bez nás obešel? Máš nám toho určitě co vyprávět, Naruto! Co se za tu dobu, co jsme tu nebyli, změnilo?" usmívá se a zasypává mě otázky otec.