Seš jen můj!

Seš jen můj! (20)

Nespokojeně zamručím do polštáře.
"Přestaň kňučet," ozve se mi u ucha.
"Sklapni," zavrčím. Pein se jen tiše zasměje a znovu do mě přirazí. Zabořím se hlavou opět co nejvíce do polštáře. Nechci, aby mě slyšel. Znovu do mě přirazí. Nebere na mě zrovna ohledy. Ani nečekal, až si na něho zvyknu.
Nemůžu úplně říct, že by mě to nějak hodně bolelo - přece jenom mám v těhle věcech už nějaké ty zkušenosti -, ale je to dost nepříjemný.
Zaskuhrám potichu do polštáře pod jeho dalším přírazem.
Ležím na posteli s kalhotama staženýma ke kolenům. Ani nepočkal, až se svléknu. Nadrženec.
Každou chvíli je to příjemnější.
Nechci, aby se mi to líbilo, ale už je to doba, kdy jsem s někým naposledy spal a moje tělo si zkrátka dělá co chce.
Mám pevně semknuté rty. Nechci, aby mě slyšet. Nechci, aby věděl, že se mi to líbí.

Za chvíli přijde konec. Teda aspoň pro něj. Svalí se vedle mě, zatímco já dále ležím s obličejem zapíchnutým do polštáře.
Potřebuju se uklidnit.
Neodvážím se otočit, aby na mě neviděl, že mě to vzrušilo.

Naštěstí se o mě moc nezajímá. Chvíli se vydýchává, pak vstane a začne si nasazovat kalhoty. Sám si ty svoje taky natáhnu.
"Díky, lištičko," poplácá mě po hlavě jak nějakého psa. Jen se na něj zašklebím.

Nezdržuje se dlouho a brzo je na odchodu. Přišel si jen užít, takže nemá důvod se tu zdržovat.
"Není to lepší, když na tebe nemusím být zlej?" zeptá se mezi dveřmi.
"Hmm," zabručím.
"Očividně ses od minule poučil," pokračuje s úšklebkem na rtech.
"Co kdybys už šel?" řeknu nevrle. Pobaveně se zašklebí.
"Zítra se stavím," oznámí mi a hladově se mi přisaje na rty. Pak konečně zmizí.

Tímhle stylem uběhne celý týden a mně je opět dovoleno se vrátit do školy. Ne že bych se tam těšil, ale doma už stejně nemám co dělat a takhle se můžu lépe vyhýbat Peinovi.

Jen co se ráno usadím do lavice, už vedle mě stojí Kiba se Shikamarem a vyzvídají, kde jsem přišel ke svému 'novému' obličeji.
Jsem rád, že už to mám jakž takž dobrý, ret už mám v pohodě, monokl pod okem už změnil barvu z fialové na takovou žlutohnědou, takže to neni vidět na kilometr daleko. A nos je na tom nějak podobně, ten jsem si ale přelepil náplastí. Tomu se říká lékařská péče a lá Uzumaki.
Každopádně se vymluvim na rvačku v klubu, takže mi ti dva dají pokoj.

Hned první přestávku zmizím na chodbu, kde jsem viděl jednu důležitou osobu. Chvíli jdu za ní. Připadám si jak nějakej úchyl sledující svou oběť.
Zastaví se u automatů na pití. Pomalu k ní přijdu.
"A-ahoj, Sakuro" řeknu lehce nervózně.
"Ahoj, Naruto," řekne lehce překvapeně, když mě spatří, "co se ti to stalo?"
"Ale to nic, jen jsem se porval," zasměju se, ale pak zvážním, "můžeme si promluvit?"
"A o čem?" otočí se opět na automat, kde doťuká číslo své objednávky.
"No.. eh.. chci ti poděkovat, že si nikomu nic neřekla," prohrábnu si nervózně vlasy.
"No," začne Sakura, zatímco si vytáhne z automatu plechovku se zeleným čajem, "stejně by mi nikdo nevěřil, kdybych tu roznášela .. tamto.. o Sasukem."
"To máš asi pravdu, ale.. tak.. o mně si to říkat mohla," řeknu potichu.
"Myslím, že tohle bys měl přiznat ostatním ty sám. Když teda budeš chtít," řekne, zatímco si otevírá svůj čaj.
"Děkuju, Sakuro," obejmu ji rychle. Mám radost, že to nikomu neřekla.
"Idiote!" vykřikne, když málem na ni vyleju obsah plechovky, co drží v ruce, "dávej bacha!"

Sasukeho až do pátku nevidím. Upřímně jsem za to rád, nechtěl bych ho zase spatřit, jak si s Karin strkaj jazyky až do žaludku.

Pátek trávím jak většinu pátků. Jsem venku. Je kolem páté večer a s Kibou se flákáme po městě. Procházíme se ulicí a kecáme o blbostech.
"Hele a zítra přijdeš?" zeptá se mě Kiba.
"Jasný, v kolik se sejdeme?" řeknu plný elánu.
"No, ne moc brzo, chce to počkat, až budou holky víc povolný," mrkne na mě, "navíc největší borci chodí na párty mezi posledníma."
"Hele, Kibo, nezapomněl si na něco?" řeknu se smíchem.
"Na co?" nechápe.
"Jsem teplej. Ty snad ne?"
"Eh.. no," zadrhne se najednou. Trochu mě ta jeho reakce překvapí.
"Jak to s tebou je?" zeptám se ho narovinu. Okamžitě zrudne, čemuž se začnu šíleně smát. Je jako rajče. Nikdy jsem ho takhle neviděl.
"Ne-nesměj se mi!" rudne ještě víc.
"Měl by ses vidět," zasměju se ještě, než toho nechám, "ty teda nejsi na kluky?"
"Proč se na to ptáš proboha?" ptá se mě rudej až na zadku.
"Tak vyspal ses s Uchihou, ne?" řeknu normálně, ale on vypadá, že ho snad trefí šlak.
"Ticho! Někdo tě uslyší!"
"Klid, kámo," začnu se zase smát, "však tu nikdo není."
Chvíli něco brblá, ale pak mi odpoví.
"J-jo, dělali jsme to."
"Takže ti to s Uchihou stačilo? Radši zůstaneš u holek?" dělám si z něj dál srandu.
"Co kdybys sklapnul?" vrčí na mě.
"By mě zajímalo, na co tě sbalil. Nebo si snad měl chuť experimentovat?" utahuju si z něj.
"Prostě se mi líbil jeden kluk a Sasuke mě přesvědčil, že bych měl určitě větší šanci s nějakýma zkušenostma," mrmlá otráveně.
Okamžitě se začnu smát.
"Sklapni!" strčí do mě, "taky jsem si to chtěl zkusit."
"A.. a kdo se ti tak líbil?" zeptám se, zatímco se snažím přestat smát.
"To je jedno," vyhne se odpovědi.
"Ale notaaaaak, povídej," zaprosím rukama.
"Ne."
"Dělej, Kibo, povídej," pokračuju.
"Říkám ne," stojí si za svým.
"Je to Neji?" zkusím si tipnout.
"Blázníš?" rozesměje se najednou Kiba, "proč zrovna on? Však má pořád ty svoje homofóbní poznámky."
"Tak zakázané ovoce chutná nejlépe," řeknu tváříc se jak nějaký mudrc.
"Plácáš kraviny, idiote," šťouchne mě do ramene.
"Tak kdo-" chci dál vyzvídat, když najednou ztratím hlas.
Naproti nám jde po chodníku Deidara s Hidanem.
Nasucho polknu.
"Naruto?" řekne překvapeně Kiba, když se najednou zastavím.
"Eh, mu-musím jít! Uvidíme se zítra," vyhrknu rychle. Nejraději bych se otočil a zmizel za nejbližším rohem, ale bohužel mě ti dva už zpozorovali.
"Co? Poč- Naruto!" zírá na mě nechápající Kiba, když se rychlochůzí vydám k oné dvojici.
"Zítra, jo? Fakt musím," mávnu na něho ještě. Pak zatočím za roh. Přesně jak jsem chtěl, hned se tu objeví blonďák s tím masochistickým šílencem.
"No jestlipak to není Uzumaki," slyším za sebou smích Deidary.
"Co vy dva tady? Vůbec jsem vás neviděl," zalžu a nervózně si prohrábnu vlasy.
"Neviděl, jo?" řekne posměšně Hidan, zatímco si zapaluje cigaretu, co má v ústech. "Já mám pocit, žes nás viděl moc dobře," pokračuje a vydechne mi kouř přímo do obličeje.
"Když říkám, že jsem vás neviděl, tak jsem vás neviděl," zavrčím nevrle.
"Fajn, fajn, Uzumaki, nerozčiluj se hned," utahuje si ze mě blondýn.
"Cos to měl sebou za kamaráda?" zeptá se mě Hidan.
"Co je ti do toho," odseknu.
"Ouu, tak koťátko má drápky," začne se smát Deidara.
"Cos to řek'?!" vyjedu na něho podrážděně. Mám nekontrolovatelnou chuť mu vrazit jednu mezi oči.
"Klídek, Uzumaki," chytne mě Hidan za rameno, "co kdybys mi raději odpověděl?"
"Jdi d-" zavrčím, ale než stihnu dokončit větu, přirazí mě ke zdi.
"Ptal jsem se, co to bylo za kluka," zopakuje svou otázku, jeho obličej je jen kousek ode mě. Opět mi do obličeje vypustí ten smradlavý kouř. Polije mě ledový pot ze vzpomínky na to, jak mi s Peinem kdysi pálili ruce. Skoro jako bych byl nějaký popelník.
"Přece nechceš, aby se Pein naštval, že se kolem tebe motá ten spratek," zadívá se mi do očí Deidara.
"Přece nechceš, abychom mu 'ukázali', kde je jeho místo," pokračuje Hidan. Je mi jasný, co tím myslí. Vymlátit z někoho duši.
"Jo, jako z toho minu-" vyhrkne rychle blonďák, ale je umlčen.
"Sklapni," zavrčí Hidan.
"Minulého?" vytřeštím oči.
"Jo, jo! Kňučel jak malá holka," rozesměje se, "přišel za Peinem, že prý, aby ti dal pokoj!"
"Deidaro, to stačí," spraží ho nevrlým pohledem jeho společník.
Já je však už nevnímám.
Přece..
Přece Sasuke neudělal takovouhle pitomost?!