Seš jen můj!

Seš jen můj (26)

"Naruto, vstávej, nebo se nachladíš," mluví na mě Kiba jemně. Venku se už pořádně rozpršelo, takže většina lidí už zase zalezla zpátky dovnitř. Stejně už tahle show skončila, takže tu už neuvidí nic zajímavého.

"Chytneš zápal plic, když tu budeš takhle ležet," poznamená Shikamaru. 

Je mi jedno co říkají. Ležím na té studené zemi celej mokrej až na kost s jedinou myšlenkou na to, abych umřel.

"Co to vůbec bylo za lidi?" zeptá se mě Lee, který vypadá trochu rozpačitě. 

Sundám si ruce z obličeje a dlouze si povzdychnu. Ještě chvíli hledím na černou oblohu nade mnou, než se pomalu posadím. Kiba se Shikamarem mi hned pomáhaj na nohy. 

"Opravdu si.. um.. gay?" vyptává se Lee dál. Kiba po něm hodí vražedný pohled, aby sklapnul. 

"Jo," hlesnu jenom, stejně už nemá cenu dál lhát. Ani se nikomu z nich nedokážu kouknout do očí. Je mi hrozně, bolí mě celé tělo a představa, že to všichni o mně ví, mě přímo ničí. Kdyby u toho byli aspoň oni tři, určitě by to nikde nevyžvanili, ale bohužel tu bylo spousta dalších lidí. Třeba Neji. Už z toho jeho pohledu mi bylo jasné, že mi tímhle dnem začíná peklo na zemi. 

Teď to o mně vědí úplně všichni - rodiče, kamarádi i spolužáci. Někdo by možná řekl, že ze mě musela spadnout tíha toho tajemství, co jsem v sobě měl. Já si ale nepřipadám líp,  spíš jako bych právě umřel. Ne, kdybych umřel, měl bych už všechno za sebou. Mě to nejhorší ještě čeká, to jsem si jist.

"Počkej, kam jdeš?" okřikne mě Kiba, když se otočím.

"Domů," odpovím mu krátce.

"Jsi určitě v pořádku, Naruto?" ptá se mě Shikamaru se starostí v hlase.

"Nechceš s tím raději někam zajít?" přidá se k němu Kiba.

"Jsem v pořádku," řeknu bez toho, abych se na ně podíval. Chci jít domů. Nic víc. Kiba mě ale přesto ještě jednou zastaví. Chytne mě za zápěstí.

"Naruto," řekne vážně, "neudělej žádnou pitomost, jasný?" 

Podívám se na něho. Vypadá ustaraně.

"Neboj," usměju se drobně. 

Pomalu se šourám noční ulicí. Pořád šíleně leje. Je mi zima a břicho mě bolí při každým kroku. V tuhle chvíli mi to je ale jedno. Upřímně bych byl nejraději, kdybych v tom dešti něco chytil a pak na to skapal doma v posteli. Jenže takový štěstí já mít nebudu.

Opřu se na chvíli o stěnu nějakého baráku za mnou. Ta žebra mě snad zabijou. Držím se za pravý bok, ale nemám pocit, že by mi to nějak pomáhalo. Párkrát se mělce nadechnu, každý hluboký nádech mi totiž způsobuje akorát bolest. 

V hlavě mě přepadne myšlenka, že bych si tady mohl rovnou sednout na zem a umřít. Jsem mokrej na kost a klepu se zimou, takže by konec mohl přijít celkem rychle. Naneštěstí mám stále nějaký pud sebezáchovy, odlepím se tedy od stěny a zase pomalu pokračuju dál.

Mám pocit, že jsem se domů šoural snad věčnost. Otevřu si vchodové dveře a vpluju dovnitř. Konečně se ocitnu mimo ten otravnej déšť. Podívám se na schody přede mnou a krátce si povzdychnu. Bohužel v téhle barabizně nemáme výtah. 

Opatrně vylezu první schod a obličej se mi zkříží bolestí. Držím se za žebra. Bolí to jak čert.

Prvních pár schodů je celkem v pohodě, ale uprostřed si musím dát krátkou zastávku. Už nemám pochybnosti o tom, že bych neměl zlomené žebro. Naštěstí to už není tak daleko. Zatnu zuby a vyškrábu se až do svého poschodí. Odemknu dveře od bytu a okamžitě zapluju do svého pokoje. Ani se nepřevléknu. Rovnou padnu do postele. Přikryju se celý peřinou, včetně hlavy. Klepu se zimou. Pořád mám na sobě svoje mokré oblečení. Nechce se mi ho převlékat, nechce se mi vůbec nic. Naštěstí usnu skoro hned. A to jsem si myslel, že to bude dlouhá a bezesná noc. 

Druhý den mě probudí zvonek. Nemám nejmenší tušení jak dlouho jsem spal, ale podle silného slunce, co se dere skrz žaluzie, bude nejspíš už po poledni. Nevím kdo to je a ani mě to nijak nezajímá. Kromě zvonku se přidá i bušení do dveří. Schovám si hlavu pod polštář, abych ten otravnej zvuk nemusel poslouchat. Po chvíli to nezvaný host vzdá. V bytě se znovu rozprostře ticho a já opět usnu. 

Vstanu o hodinu, možná dvě později. Nemít šílený hlad, ležel bych ještě teď. S náladou na bodě mrazu se dohrabu do kuchyně. Podle nástěnných hodin je už půl třetí. Domů jsem se dostal přibližně po jedné, takže jsem v posteli prospal půlku dne. 

Otevřu ledničku, odkud vytáhnu instantní rámen. Zaleju ho vařicí vodou a sednu si na pohovku k televizi. Bolestivě zaskuhrám, když si špatně pohnu hrudníkem a projede mnou opět ta hrozná bolest. Musím si sedat co nejopatrněji kvůli těm blbým žebrům. 

Během jídla si vyhrnu triko. Mám menší modřiny na břiše, ale není to nic hrozného. Opatrně si prohmatám žebra. Levá strana je v pohodě přesně tak, jak jsem si myslel. U té pravé si dávám setsakramentský pozor, protože ta mě bolí při každém špatném pohybu. A opravdu se mi obličej po chvíli zkřivý bolestí. Druhé nebo třetí žebro odspoda mám zlomené. 

"Sakra," zakleju. To mi ještě tak chybělo. Jako první mě napadne, že bych s tím měl zajít k doktorovi. Jako druhé, že stejně o nic nejde a já bych jim musel zbytečně vysvětlovat, jak jsem k tomu přišel. A rozhodně nestojím o to, aby volali rodičům, že jsem se někde porval. By určitě sedli na první letadlo a letěli za mnou s pusou plnou zákazů a výčitek. Na to teď fakt nemám náladu. 

Navíc jsem nikdy neslyšel o někom, kdo by umřel na zlomená žebra. Dýchá se mi dobře a chodit taky zvládnu. Jen ta bolest je hrozná. V nemocnici by mi na to určitě něco dali...

Ne! Takhle nemůžu přemýšlet! Bude lepší se nějak zabavit. Nejlíp tak, abych musel stávat co nejméně. 

Z ledničky si ještě vemu všechen led co najdu, a pak už jen ležím na gauči a sleduju film, zatímco si chladím zlomené žebro. Musím uznat, že to od bolesti docela pomáhá. 

V tu chvíli jsem samozřejmě ještě netušil, že nejít k doktorovi, byl jeden z mých nejdebilnějších nápadů za poslední dobu...