Seš jen můj!

Seš jen můj! (30)

"Že si neumím představit svůj život bez tebe." 

"Aha," vydechnu. Je to to nejinteligentnější, co mě v téhle chvíli napadne říct.

Oba chvíli mlčíme.

"Má v tom prsty Pein, že jo?" zeptá se mě, zatímco uhne pohledem. 

"Um, tak trochu," přiznám.

"Já toho šmejda zabiju," zavrčí vztekle.

"Ne, Sasuke," položím svoji ruku na tu jeho, kterou zatíná v pěst, "zapomeň na něho."

"Cože?" podívá se na mě překvapeně.

"Je to v pohodě, nemusíš to řešit," usměju se na něho drobně. Doufal jsem, že ho to trochu uklidní, ale opak je pravdou. 

"O čem to mluvíš? Podívej se na sebe! Copak nevidíš, co ti zas-"

"Sasuke, my se rozešli," skočím mu rychle do řeči, když vidím, jak se dostává do varu. 

"Eh?" vypadne z něho, zatímco na mě hledí s vytřeštěnýma očima, "a-aha."

"No, vlastně jsem se s ním rozešel já,.. no a.. nebyl jsem asi úplně taktní... takže.. no, znáš Peina... nemohl to nechat jen tak, takže,.. však víš," mumlám nervózně. Nechci Sasuke naštvat ještě víc. Jak ho znám, tak by udělal nějakou blbost, Třeba šel za Peinem a dostal nakládačku. 

Nic neříká. Jenom tiše hledí na svojí ruku, na které mám položenou tu svou. 

"Sasuke?" zeptám se ho potichu. Skoro jako bych se bál, že ho vyděsím, když na něj promluvím normálně.

"Promiň," ozve se tiše. 

"Cože?" řeknu nechápavě. Nakloním se k němu ve snaze se mu podívat do tváře, kterou mu zakrývají černé vlasy.

"Promiň," vyhrkne prudce, až sebou trhnu, jak jsem to nečekal.

"Já to takhle nechtěl, promiň," řekne zoufale. Překvapeně na něho civím. Vypadá, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Úplně mě to vykolejí, že se nezmůžu ani na jedinou hlásku.

"Je to moje vina," pokračuje dál.

"A-ale," zkusím mu na to něco říct, ale hned mě přeruší.

"Je mi to fakt líto," vyprostí svou ruku z té mé. Složí si obličej do dlaní.

"Uh.. Sa-Sasuke," řeknu nervózně. Natáhnu k němu ruku, ale pak ji raději stáhnu zpět. Nevím co mám dělat. Já jsem rozbil Uchihu. 

"Vážně jsem to posral."

"O čem to mluvíš? Všechno je v pohodě... ne?" zkusím se drobně zasmát na odlehčení, ale vyzní to tak falešně, že to tu tísnivou atmosféru ještě zhorší. 

"Opravdu si to myslíš?" zeptá se mě zcela vážně, zatímco si sundá ruce z tváře. 

"Um," nasucho polknu. Hledí na mě svým černým pohledem. Má neutrální výraz, ale ty jeho oči - mám pocit, jako bych se v nich ztrácel. Slyším vlastní srdce, jak mi splašeně bije v hrudi. 

Bože, co to se mnou je.

Sasuke si dlouze povzdychne.

"Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo."

"Nevyčítej si to, můžu si za to sám," usměju se na něho.

"Ne, Naruto, je to hlavně moje vina, neměl jsem tě v tom nechat."

"Sasuke," vydechnu. Hledím na něho překvapeně. 

"Tlačil jsem tě furt do toho, abys to s ním magorem ukončil a pak tě v tom nechal samotného. Nechal jsem tě samotného s tím psychopatem a dělal jsem, že to nevidím. Vůbec jsem ti nepomohl a jenom předstíral, že neexistuješ. Nechal jsem to zajít moc daleko-"

"O čem to mluvíš, Sasuke? Nechal sis přece kvůli mě zlomit ruku," ukážu na sádru, která objímá jeho ruku, "udělal si toho víc než dost."

"Ne," zavrtí hlavou, "vlastně jsem neudělal vůbec nic. Postavil jsem se za tebe jen jednou.. jenom jednou. Za celou tu dobu. Celou tu dobu, co ti ničil život. A já se tě zastal až po tom, co jsem tě uviděl s rozmláceným obličejem. Jsem takovej idiot."

"Nejsi idiot," položím mu ruku na rameno. 

"Naruto, ty si málem umřel, uvědomuješ si to?" zeptá se mě zoufale, "mohl si umřít a já proti tomu nic neudělal. Já... neudělal jsem nic, abych ti pomohl."

Hlas se mu třese.

"Není to přece tvoje vina," zkusím ho uklidnit.

"Pořád to vidím před sebou," pokračuje dál, jako kdybych nic neřekl, "jak ležíš v tělocvičně. Všichni začali panikařit a ty.. tys tam jenom ležel, nehnutě. Po tváři ti tekla krev..."

Na chvíli se odmlčí. Nedívá se na mě, ale já moc dobře vidím tu bolest v jeho očích.

"Myslel jsem... myslel jsem, že umřeš. Že tě už nikdy neuvidím. Že.. že tě už nikdy nepotkám cestou domů... že už mi nikdy neřekneš, jakej jsem idiot. Že... že.," hlas se mu zlomí, po tváři mu sklouzne první slza, "ja-jak bych mohl být ve světě, kde nejsi ty? U-uvědomil jsem si... že.. bez... bez tebe..."

"Sasuke," obejmu ho silně. Nechá se.

"Nesmíš umřít, Naruto," šeptá stále dokola, zatímco smáčí můj krk slzami.

"Neumřu, Sasuke," odpovídám stále dokola. Držím ho pevně a on zas mě. 

Nevím jak dlouho takhle jsme. Už ani jeden z nás nic neříká. Jenom oba sedíme v objetí, zatímco se kolem nás rozprostírá ticho. Nakonec to ale musí skončit a Sasuke se ode mě odtáhne. Má zarudlé oči od pláče. Nevím proč, ale přijde mi to roztomilý. Možná je to škodolibý, ale jsem rád, že kvůli mě brečel. Znamená to totiž, že mu na mě záleží. Že mu na mě pořád záleží.

"Nechci, aby si byl dál na všechno sám," protne to ticho mezi námi Sasuke.  

"Ale já se o sebe dokážu postarat-" namítnu, ale jsem hned přerušen.

"Vsadím se, že doma zase nemáš co jíst. O co, že tam máš už jenom poslední rámen?" podívá se na mě přísně černovlásek. 

"Přeháníš to," nafouknu uraženě tváře.

"Právě že vůbec," šťouchne mě do čela. Na jeho tváři se objeví drobný úsměv. Taky se usměju. Jsem rád, že už mu je líp. 

Najednou se otevřou dveře a dovnitř nakoukne jedna ze sester. Je to stará baba, co se na všechny jenom mrzutě šklebí. Proč to nemůže být jako v televizi, kde se o vás starají ty nejhezčí sestřičky ze zdrávky?!

"Nepřehánějte to, návštěvní hodiny jsou i zítra. Pacient musí být v klidu a odpočívat," řekne přísně.

"Už jsem na odchodu," odpoví jí Sasuke, zatímco vstane ze židle.

Ještě než odejde, otočí se na mě s otázkou: 

"Můžu se za tebou stavit i zítra?"

"Jistě," usměju se, "budu moc rád."