Seš jen můj!

Seš jen můj! (32)

Až do neděle jsem rodiče přemlouval, aby mi žádnou 'chůvu' nedohazovali, ale bylo mi to prd platný. Byl jsem na ně kvůli tomu naštvaný, ale na druhou stranu aspoň nebudu doma pořád sám.

Teď už je to stejnak jedno, je pondělí a rodiče jsou už dávno zase za oceánem ve své práci. 

"Tak za jak dlouho tě pustí?" vyptává se Kiba, zatímco si prohlíží komiksy, co mi tu nechal Sasuke. 

"Nejspíš už za týden," odpovím mu, "rána se hojí rychle."

"To je fajn, to je fajn," zamumlá nepřítomně s očima zabodnutými do rozečtené stránky.

"Naval to," vytrhnu mu komiks z rukou.

"Héj!" vykřikne na protest, ale není mu to nic platné. 

"Myslel jsem, že si přišel za mnou, ne si sem číst."

"Však jo, jenom..," začne hnědovlásek, ale nakonec nevymyslí žádnou dostatečnou výmluvu pro získání onoho komiksu zpět.

"Celý dny se tu nudím, čekal jsem, že mi aspoň řekneš nějaké historky ze školy."

"Nooo," zamyslí se Kiba, "ne že by se toho zas tolik stalo, cos tam nebyl. Neji byl akorát špatnej. Neřekl o tobě ani jediné křivé slovo. Myslím, že si vyčítá to, jak si omdlel v tělocvičně. "

"To si neumím představit," řeknu se smíchem.

"Je to tak. Je jak vyměněnej," pokračuje pobaveným hlasem Kiba. Otevře pusu, jako kdyby mi chtěl ještě něco říct, ale hned ji zase zavře. 

"Ještě něco?" zeptám se ho zvídavě. 

"Ummm... stalo se něco mezi tebou a Sasukem?" zvážní najednou. 

"Co? Jak to myslíš?" nechápu.

"No, ptám se, protože se rozešel s Karin."

"Cože?" vytřeštím překvapeně oči, "kdy?"

"Předevčírem. Karin z toho byla úplně vyřízená," vypráví hnědovlásek, zatímco se mi zadívá do očí, "máte spolu zase něco?"

"Um, ne," řeknu stále překvapeně.

"Určitě?" přeměřuje si mě pohledem Kiba. 

Záporně zavrtím hlavou. Nevypadá, že by mi to chtěl nějak moc věřit, ale to mě teď moc netrápí. Jako první mě napadne, že se s ní rozešel kvůli mně. Hned ale tuhle naivní myšlenku vyženu z hlavy. Sám přece řekl, že už se mnou nikdy nechce nic mít. Jenže poslední dobou se chová tak zvláštně...

Blbej Sasuke, akorát mě z toho přemýšlení bolí hlava.

Druhý den se opět nudím v posteli. Všechny komiksy jsem stihl přečíst už dvakrát. Doufám, že brzy někdo přijde a zabaví mě. V tu chvíli se otevřou dveře. V jediné vteřině se změní radost na děs, když ho spatřím. Skoro se mi zastaví srdce.

"Pe-Peine..," vykoktám potichu, zatímco se na mě podívá s tím svým děsivým úsměvem.

"Dlouho jsme se neviděli, Lištičko," usměje se ještě víc. Jde přímo ke mně.

"Nepřibližuj se!" řeknu výhružně. To ho ale nezastaví. 

Je u mě. Cítím jeho ruce na mém krku, zatímco sebou zběsile šiju. Snažím se ho ze sebe dostat, ale nejde mi to.