Seš jen můj!

Seš jen můj! (29)

Probudí mě nějaký šum vedle mě. 

"To je dost, že si se probral," uslyším povědomý hlas.

"Co? Kde to..?" mumlám zmateně, zatímco si mnu oči. Cítím se dobře, akorát jsem děsně unavenej. Jako kdyby ze mě něco vysálo veškerou energii. 

"Jsi v nemocnici. Po operaci," vysvětlí osoba vedle mě. Je to ta blonďatá doktorka, za kterou jsem byl kvůli svému oku, co mi málem vypíchlPein.

"Co tu dělám?" řeknu zmateně. Rozhlídnu se kolem sebe. Opravdu jsem v nemocnici. V nose mě štípe zápach dezinfekce. Jsou tu ještě další tři lůžka, ale nikdo další tu neleží. 

"Měl si zlomená dvě žebra, víš o tom?" zeptá se mě s rukama v bok. Tváří se dost přísně. 

"Um,.. jo," zamumlám.

"A proč si s tím nešel do nemocnice?!" vyjede najednou, že se jí až leknu, "copak nevíš, jak je to nebezpečné?!"

"Však jsou to jen žebra," namítnu, ale hned sklapnu, když spatřím, jak jí po tváři přejde zlověstný stín. Nejspíš by mi právě teď nejraději jednu pořádnou natáhla. 

"Poranil sis díky tomu játra. Kdybys nepřijel včas do nemocnice, už tvoji rodiče mohli připravovat pohřeb."

"Cože?" řeknu nechápavě. Neumím si představit, jak by mohla mít zlomená žebra něco společného s mými játry. Počkat - řekla, že jsem mohl umřít? Cože?!

" Žebra se lámou do ostrých úlomků, není to jako u jiných zlomenin," začne vysvětlovat, "malinké úlomky kostí způsobily natržení pouzda tvých jater. Kvůli tomu se ti vytvořil subkapsulární hematom na horní ploše pravého laloku, a protože si nebyl v klidu, tak došlo k hemoperitonei."

"Cože?" dívám se na ni, jako kdyby na mě mluvila nějakým mimozemským jazykem. Povzdychne si.

"Zjednodušeně to znamená, že ti kousek kosti poranil játra, do kterých se ti začala hrnout krev. Představ si to jako takovou modřinu na játrech. A protože si s tím běhal a bůhví co ještě, tak se ti játra natrhla a krev se ti vylila do dutiny břiští. Začal si vnitřně krvácet."

"Um,.. aha," řeknu na to jen. Nejsem z toho o moc chytřejší, ale pochopil jsem, že nejít do nemocnice, byla fakt pitomost. 

"Nechápu, jak tě mohlo napadnout nejít se zlomeninou k doktorovi," zavrtí nechápavě hlavou, "muselo to šíleně bolet, jak si to mohl vydržet? A ještě do toho hrát fotbal?"

"No, bral jsem si prášky na bolest... docela to pomohlo," vysvětlím, ale moc jí to nepřesvědčí. 

"Máš velké štěstí. Kdybys přijel o pár minut později, už bych se tu s tebou nemusela bavit," řekne přísně. Ale v jejích očích vidím náznak úlevy. 

"Děkuju," řeknu to jediné, co mě v téhle situaci napadne.

"Teď odpočívej, budeš muset být dva, nebo tři týdny v klidu, aby se ti rána zase neotevřela," podívá se na mě přísně. Kývnu hlavou, že to beru na vědomí. 

"Zkus se trochu prospat," dodá, když si do ruky vezme svoje desky, co si odložila na stolek vedle mě. Poté se rozejde ke dveřím a nechá mě tu opět samotného. 

Usnu skoro okamžitě, co za sebou zavře dveře. Nevím jak dlouho spím, ale hádám, že minimálně dvě, nebo tři hodiny, dokud mě nevzbudí hlasy na chodbě. Někdo tam na někoho řve tak nahlas, že by to vzbudilo snad i mrtvého. 

Dlouze si zívnu, když se otevřou dveře od mého pokoje.

"Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit."

"Ah.., Sasuke," řeknu překvapeně.

"Um... a-ahoj," pozdraví mě lehce nervózně.

"Ahoj," odpovím mu stále lehce v šoku, že za mnou přišel. Ale jsem rád, že je tady.

Chvíli na sebe v tichosti hledíme. Ani jeden z nás neví co říct.

"Já.. eh.. můžu si přisednout?" protne to ticho nakonec Sasuke.

"Jistě," souhlasím. Sasuke si přisune židli, co doteď stála opřená o zeď, blíže k mojí posteli a posadí se. 

"Ten křik na té chodbě-" začnu, ale černovlásek mě přeruší.

"Vzbudilo tě to? Nějaká blonďatá doktorka mě seřvala, že jsem na tebe nedával pozor."

"Vážně?" zasměju se krátce, "však to nebyla tvoje vina."

"Ne, Naruto," začne vážně, zatímco hledí kamsi do mé přikrývky, "měla pravdu. Měl jsem na tebe dávat větší pozor. Jsem idiot, že jsem neviděl, že s tebou něco je."

Pozoruju ho během toho, co mluví. Vypadá jak hromádka neštěstí. Má sklopenou hlavu a nervózně si mne prsty. Vůbec nepřipomíná toho chladného a vždy děsně cool Sasukeho ze školy.

"Promiň, Naruto. Je mi to líto," mumlá potichu.

Ne, tohle není ten Sasuke, kterého znají ostatní. Tohle je Sasuke, kterého znám jenom já. 

Začnu se křenit. Mám zkrátka ohromnou radost, že tu je a zároveň mi přijde vtipné, jak je odlišný od svého 'školního' já.

"Čemu se směješ, idiote?" vyjede na mě naštvaně. 

"Promiň, promiň," snažím se ho uchlácholit stále s úsměvem na rtech. 

"Naruto, víš jak si všechny vyděsil, když si tam sebou švihl? To není žádná sranda!"

"Jsem v pořádku, neboj."

"V pořádku? Chceš, abych ti zopakoval, co na mě řvala ta doktorka?" mračí se na mě, "jak tě vůbec mohlo napadnout, že na všechno stačíš sám?"

"Já nevím," prohrábnu si nervózně vlasy, "asi proto, že jsem zvyklý všechno řešit sám. Celý svůj život."

Povzdychne si.  Vypadá zase tak nešťastně, jako předtím.

"Vážně mě vyděsilo, jak si omdlel. Měl jsem o tebe strach. Nevím co bych dělal, kdyby se ti něco stalo."

"Sasuke," vydechnu. Tváří se tak smutně, že mi to trhá srdce. 

"Víš, něco jsem si uvědomil..," zahledí se mi do očí. 

"A co?" řeknu se zatajeným dechem. Topím se v jeho černém pohledu, zatímco mi srdce rychle tluče v hrudi. 

"Že si neumím představit svůj život bez tebe."