Psychoušek

Omlouvám se

Kapitola sedmá: Omlouvám se

Co to sakra...?

Skvělý, už mi z něj šplouchá na maják. Zatřesu hlavou a vrátím se zpátky do postele. Chvíli sebou házím ze strany na stranu a nakonec vytáhnu mobil z pod polštáře. Najedu na smsky s ním a změním jeho jméno. O pár sekund později mi přijde zpráva.

Damien: Jsem rád že jsi to jméno konečně změnila Chloe

Já: Co chceš?

Damien: Chci se ještě jednou omluvit Chloe. Je mi to líto, prosím odpusť mi to.

Já: Jak ti mám odpustit?! Chtěl jsi mě zabít! 

Damien: Nikdy bych ti neublížil!

Já: Tomu se těžko věří

Damien: Chloe, prosím věř mi

Já: Nemůžu Damiene

Damien: Chloe prosím

Zobrazeno

Damien: Chloe

Zobrazeno

Damien: Omlouvám se

Zobrazeno

Zamkla jsem mobil a dala ho pod polštář. Pořád vibroval, každý tři zkur#ený vteřiny. Frustrovaně jsem se zatahala za vlasy a zhluboka se nadechla. A... ono to přestalo. Spokojeně jsem si přitáhla peřinu ke krku a zavřela oči.

Zrovna když jsem začínala usínat, uslyšela jsem tichý zaklepání na moje okno. Srdce mi spadlo až do ponožky. Dech se mi zrychlil, stejně jako tep. Pomalu jsem se posadila a otočila hlavu k oknu.

Damien.

A zase s tou děsivou maskou.

Chtěla jsem se zvednout z postele a běžet pro Grega, ale to co udělal mě donutilo zastavit se. Odněkud vytáhl papír. Stálo na něm: "Prosím otevři to okno. Přísahám, že ti neublížím." Trochu mě to uklidnilo. I když bych mu asi neměla věřit, natáhla jsem se k oknu a otevřela ho. Rychle jsem odstoupila od okna, pro případ, že by něco zkusil.

Ladně seskočil z okna, vedle mé postele. Byl celý v černém, černé tepláky, černá mikina s kapucí. A pak ta děsivá maska. Byl hodně vysoký, asi o hlavu a půl vyšší než já. Z kapuce mu vyčuhovalo pár pramenů černých vlasů. A musím říct, že měl vážně široký ramena.

Bože! Nad čím to přemýšlím? Vždyť je to psychopat!

Pohledem jsem kmitla k jeho očím. Usmíval se. Přes masku to sice nebylo vidět, ale v jeho modrých očích tancovaly pobavené jiskřičky. Odkašlala jsem si.

"Proč tu jsi?" optala jsem se potichu.

"Chci ti dokázat, že bych ti nikdy neublížil," řekl. Jeho hlas byl jemný, ale hluboký. Trochu chraplavý. Takový, který vám rozechvěje celé tělo. Jeho oči už v sobě neměly ani náznak pobavení. Byla v nich vidět vážnost a trocha lítosti. Kývla jsem hlavou na náznak, aby pokračoval.

"Víš, já..." natáhl ke mě ruku a já ucukla. Podíval se na mě a ruku stáhl. Vypadal dotčeně. "Bojíš se mě," konstatoval. Sklonil hlavu a vypadal, že přemýšlí. Napjatě jsem ho sledovala. Po chvíli vzhlédl. Pomalu si sundal kapuci a vztáhl ruce k masce. Sundal si ji a já se ostře nadechla.

Byl daleko hezčí než jsem si ho představovala. Měl ostré rysy, plné rty... Vypadal jako model, jakoby ho sám bůh vytvořil. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Proč je někdo tak atraktivní, tak posedlý mnou?

Udělala jsem pár opatrných kroků směrem k němu. On se nehnul ani o píď. Stál pořad na místě, ruce u těla, oči zapíchnuté v těch mích. Bez rozmyslu jsem k němu vztáhla ruku a pohladila ho po tváři. Spokojeně přivřel oči a natiskl se tváří proti mé ruce. Pousmála jsem se. Strach ze mě absolutně vyprchal. Vypadal naprosto nevinně. Ten kdo mi vyhrožoval nemohl být on.

"Proč jsi mi vyhrožoval?" zeptala jsem se klidným hlasem. Někde uvnitř jsem věděla, že on mi neublíží. 

Spokojenost z jeho obličeje vyprchala a on vzal moji ruku do té své.

Tohle je divný... Já si tu spokojeně tlachám s mým stalkerem. Co to se mnou je?

"Nemůžu za to co jsem udělal Chloe..." řekl potichu. Způsob jakým vyslovil moje jméno mi zrychlil tep. Řekl to tak... láskyplně.

"Já..." zasekl se.

"Mám bipolární poruchu, Chloe."

Estakali