Psychoušek

Vetřelec

Kapitola třicátá: Vetřelec

"D-damiene?" vykoktala jsem po chvilce.

Když si mě všimnul, nemohla jsem se hýbat. Byla jsem jako socha. Ale ne kvůli tomu, že tady je. Ne kvůli tomu, že z něj mám strach. Byl to ten fakt, že se usmívá. Tak zatraceně dlouho jsem na jeho obličeji neviděla úsměv. A sakra, že mi to chybělo.

Můj černovlasý ďábel vstal a několika dlouhými kroky se ocitl přímo přede mnou. "Jsi těhotná?" zeptal se, i když už znal odpověď. Jen jsem němě přikývla a dál na něj zírala. Damien se rozsvítil jako vánoční stromeček.

Z ničeho nic kolem mě obmotal svoje paže a přitisknul si mě k sobě. Objal mě a já najednou přestala přemýšlet. Můj mozek přestal fungovat a nechal srdce, aby si dělalo, co chtělo. A já už dopředu vím, že jednou budu litovat věcí, které za mě rozhodne srdce. Ale teď je mi všechno jedno, chci milovat a být milována. 

Bohužel, tahle fáze dlouho nepotrvá. Za chvíli mu zase přeskočí a všechno půjde do... kopru. Než jsem se stačila nadechnout, odtáhl se ode mě. Teplo jeho těla zmizelo a já se cítila prázdná. Ironie, že? Jak prázdná opravdu můžu být, když mi v břiše roste člověk. Těhotenství mi děsivě začíná připomínat Vetřelce. 

Láskyplně se na mě podíval a zastrčil mi pramen zrzavých vlasů za ucho. Políbil mě na čelo a řekl: "Nevíš jak moc lituji toho co jsem udělal, Chloe. Do smrti se za to budu nenávidět, mio amore. Miluju tě, miluju vás." Položil mi dlaně na břicho a tiše zamumlal: "Přísahám, že už ti nikdy neublížím, tobě ani našemu dítěti." 

A pak mě políbil. 

Když se ode mě odtáhl, už jsem neviděla muže, který mi ublížil. Viděla jsem muže, kterého miluji celým svým srdcem a otce mého dítěte, Damiena Bertucci.

Estakali