Psychoušek

Bolest?

Kapitola patnáctá: Bolest?

Píp. Píp. Píp.

Co to sakra je?!

"Vypněte to pípání nebo někoho zabiju!" zamrmlala jsem a chytila se za hlavu. Pulzovala bolestí jako repráky v klubu. Promnula jsem si spánky a pootevřela oči, když jsem uslyšela tichý smích.

Skoro mě oslepila ta čistě bílá, která pokrývala celou místnost. Bílé stěny, nábytek, povlečení, Damien- Počkat. Bylo to rasistický?

Damien seděl vedle něčeho, co mi silně připomínalo nemocniční postel a tiše se smál. Nadzvedla jsem obočí, nejista, co mu sakra  přišlo tak vtipný. Nakreslil mi snad někdo něco na obličej. Určitě to byl Jackson! Až se mi ten parchant dostane pod ruce...

"Lásko, nejsem si jist že by jsi dokázala někoho zabít v domě plném ozbrojených chlapů," pobaveně se usmál "Obzvláště v tomhle stavu," dodal tiše a jeho úsměv pohasl. Podíval se na podlahu a pak semkl obočí. Koutky rtů se mu stočily do bolestného úšklebku.

"A za všechno můžu já..." zašeptal. Sevřel ruce v pěst a než jsem se stihla nadechnout, hodil židli proti zdi. Cukla jsem sebou a přimkla sobě víčka, když dopadla na zem. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Damiena. Stál čelem ke zdi a projel si rukou ve vlasech, načež hlavu sklopil a zatahal se za vlasy.

Najednou svěsil ruce dolů. Celý se třásl a zatínal ruce v pěst. "Je to moje vinna!" vykřikl náhle a praštil do zdi. Opřel se hlavou o stěnu a hluboce dýchal. Ve zdi díra a krev na jeho ruce. Nejspíš si rozedřel klouby. 

Bolest nám připomíná, že jsme stále a pouze lidé, nebo ne?

Je tohle Damienův vypínač?

Bolest?

Ruce se mu třásli víc než před tím. Odtlačil se od zdi a otočil se ke mně. Vypadal zničeně, vyčerpaně, zlomeně. Podíval se na mě se skleněnýma očima a spadl na kolena. Hlavu měl v dlaních a jediný zvuk v místnosti byly jeho vzlyky.

Nedokázala jsem se na něj dívat. Zvedla jsem se z postele a obejmula ho. Ihned kolem mě omotal svoje paže a přitisknul si mě k sobě. Jeho slzy mi smáčely tričko a jeho vlasy mě šimraly na krku. "Chloe," zanaříkal. "Nevíš jak moc se nenávidím, nejspíš víc než ty nenávidiš mě, já-"

"Já tě ne-nenávidím Damiene," zašeptala jsem.

"Cože?" zvedl hlavu a podíval se na mě, jeho oči plné naděje.

"Jen mě děsíš," řekla jsem a Damien se na mě smutně usmál.

Zvednul svoji zkrvavenou ruku a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Bříškem palce mi přejel po tváři a s jemným úsměvem zašeptal: "Jsi krásná, mio amore". Naklonil se ke mě a jeho horký dech mi ovanul tvář. Dlaň mi položil na tvář a naklonil se tak, že se naše nosy dotýkaly. Přitiskl si mě blíž k tělu a...

Estakali