Psychoušek

Don

Kapitola třicátá třetí: Don

Vykulila jsem na něj oči, "Jak t-to myslíš?" vykoktala jsem a sledovala jak zavírá dveře. "Tak jak jsem to řekl," odbyl mě. Vypadal, že má na spěch. Zamknul dveře a přisunul k nim skříň, která obyčejně stála vedle dveří. 

"Co se to děje?" zeptala jsem se zmateně. "Mafie," řekl jen a začal si mě prohlížet. "Jste zraněná?" zavrtěla jsem hlavou a zírala do země. "Jak jako mafie? Kde je Damien? A je v pořádku? Co s námi bude?" začala jsem na něj střílet otázky jednu za druhou. 

"Damien je dole a vy budete v pořádku, mám vás na starosti," odpověděl jen na polovinu mých otázek. Chtěla jsem se ho znovu zeptat, ale on mě předběhl: "Pan Bertucci je Don italské mafie," vysvětlil. "To co se děje dole je práce jednoho gangu. Nemají nás v lásce." To mi tak nějak už došlo...

Otupeně jsem si sedla na postel a snažila se zpracovat, co mi bylo řečeno. "Otec mého dítěte je boss italské mafie," zamumlala jsem nevěřícně. "Don," opravil mě Obřík. Jen jsem mávla rukou, "To je to samý..."

Vypadal, že mi chtěl odporovat, ale předběhl ho výstřel. Vykřikla jsem. Někdo střelil do dveří, a pak znovu. Obřík se ke mě přiřítil, "Do koupelny, rychle!" nařídil. Poslechla jsem ho a rychle se přesunula do koupelny. Zavřela jsem dveře a schovala se ve vaně. Já vím, moc chytrý to není, ale co jiného mi zbývá. 

 Schoulila jsem se do klubíčka a přitiskla si kolena k hrudníku. Zachvátila mě panika, byla jsem vystrašená a moje srdce se snažilo vyskočit mi z hrudníku. Všechno co jsem slyšela byli výstřely. Po tvářích mi stékaly slzy a mysl mi zaplavily ty nejčernější myšlenky. A najednou...

Ticho. 

Dech se mi zadrhl v krku, když jsem uslyšela kroky, které směřovaly ke koupelně. Najednou se zastavily a klika se pohnula směrem dolů. Dveře se otevřely a v nich stál neznámý muž se sadistickým úsměvem na rtech. Dlaní jsem si zakryla pusu a tiše vzlykla, když jsem si uvědomila, že Damien už nejspíš nežije. 

"Ale neboj se koťátko, nezabiju tě. Jen si s tebou trochu pohraju a pak tě přenechám šéfovi," promluvil s falešně sladkým hlasem. Znechuceně jsem na něj pohlédla, "Doufám, že shniješ v pekle," řekla jsem. 

Výstřel.

Skácel se k zemi a jeho tělo brzy obklopila kaluž krve. Za ním stál Damien, celý pokryt rudou tekutinou a v ruce držel zbraň. Až pozdě jsem si všimla, že se drží za bok. Zapotácel se a svezl se na kolena. Vzhlédl a s mým jménem na rtech zavřel oči. 

Estakali