Psychoušek

Jeho pohled

Kapitola třicátá devátá: Jeho pohled

Damien

S malým úsměvem na tváři jsem se podíval na tu nádhernou zrzku, která vedle mě ležela. Vlasy jí zakrývali obličej a tak jsem jí je odhrnul z tváře. Rty měla jemně pootevřené a spokojeně oddechovala. Jediné, co kazilo můj pohled, byli její zavřené oči. Jak já miloval její oči, vždycky mi všechno prozradily. 

Jistým způsobem byla jako otevřená kniha. Vždycky jsem dokázal rozpoznat jestli lže, nebo ne. Nesnášel jsem, když mi někdo lhal a obzvlášť ona. Ale, moje Chloe by mi nelhala. Je tak sladká, tak nevinná...

Nevinná, to určitě! Od té doby co byla s tím debilním kamarádem jejího bratra, už nevinná není. Kretén zku#venej! Já jsem měl být její první! Ne ten usmrkanec. 

Sevřel jsem ruce v pěst a zatnul čelist, abych něco nerozbil. Přece bych nemohl vzbudit mého andílka, potřebuje si odpočinout. Vyhrabal jsem se z postele a zamířil do koupelny. Potřebuji se zchladit, jinak to nedopadne dobře. 

Vešel jsem a potichu za sebou zavřel dveře. Přešel jsem k umyvadlu a umyl si obličej studenou vodou. Vzhlédl jsem k zrcadlu a podíval se na sebe. Vždycky jsem nesnášel jak jsem vypadal. Úplná kopie jeho... mého otce. 

Rozhlédl jsem se okolo sebe a zaplavila mě vlna emocí. Nemohl jsem se rozhodnout jestli jsem smutný nebo naštvaný. Tak moc mi chyběla matka a zároveň jsem měl chuť toho hajzla zabít. Znovu. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Ale když jsem znovu vzhlédl, moje ruka se bez rozmyslu vymrštila dopředu a zasáhla zrcadlo. Ozvalo se tříštění skla a já byl v tu chvíli rád, že většina místností, včetně téhle, je zvukotěsná. 

Pohlédl jsem na moji zkrvavenou ruku, ale necítil jsem fyzickou bolest, jen psychickou. Krev mi připomínala jeho. To, jak mi nadával: magor, psychouš. To, jak zabil mojí matku...

Stiskl jsem okraj umyvadla tak silně, až mi zbělely klouby. Najednou jsem měl potřebu někomu ublížit, potřeboval jsem si na někom vybít zlost. Moje myšlenky se přemístili k té krásce ve vedlejší místnosti. Rychle jsem zatřepal hlavou, abych ty myšlenky vyhnal z hlavy. Jí nemůžu ublížit, už nikdy. 

Ale...

"Damiene, mohl bys prosím přestat říkat takový věci. Děsí mě to. Zníš trochu jako..."

"...maniak? Magor? Psychouš?!"

Ne, ona si to o mě nemyslí. Nemyslí si, že jsem magor. 

Miluje mě. Nebo ne?

Musím se uklidnit. Začal jsem ve skříňce hledat prášky a když se mi pohled zastavil na malé bílé krabičce, zarazil jsem se. Slíbil jsem jí, že se budu ovládat i bez prášků. A to taky udělám, nepotřebuji je. Jen se musím ujisti, že mě miluje. 

Zhluboka jsem se nadechl a prášky vysypal do záchodu. Spláchl jsem a vrátil se do pokoje. Když jsem si lehl vedle Chloe, přitáhl jsem si ji k sobě a ruku jí položil na bříško. Ve spánku se pousmála a víc se ke mě přitulila. "Ti amo tanto, mio amore," zašeptal jsem a políbil ji na tvář. Zavřel jsem oči a pak je znovu překvapeně otevřel, když odpověděla: "Ti amo anch'io." 

Usnul jsem s úsměvem na tváři.

Estakali

  Ti amo tanto, mio amore. - Tak moc tě miluji, má lásko. 

  Ti amo anch'io. - Taky tě miluji.