Psychoušek

Nikdy.

Kapitola dvacátá třetí: Nikdy.

Probudila jsem se a zalapala po dechu. Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale nic jsem neviděla. Všude okolo mě byla černo černá tma. Pár krát jsem zamrkala a doufala, že se probudím. Bolelo mě celé tělo jako kdyby do mě narazil vlak. A ještě ke všemu jsem si nepamatovala nic od té doby, co jsem sedla do jeho auta.

Bože, co mi to provedl?

Zkusila jsem pohnout rukama a zjistila jsem, že jsem připoutaná. Když jsem zahýbala nohama, výsledek byl stejný. 

Do očí se mi začaly hrnout slzy. Tohle by můj Damien nikdy neudělal. Muselo mu zase přeskočit, nikdy by tohle neudělal. Opakovala jsem si v duchu. Ztěžka jsem polkla a na tváři mě zastudily slzy. Nikdy.

Nadskočila jsem, když se někde v temnotě otevřeli dveře a vpustily do místnosti trochu světla. Ve dveřích stál černovlásek, ale nebyl to on. Jako kdybych se dívala na úplně jiného člověka. Ušklíbl se a pak jsem slyšela jemné cvak a oslnilo mě světlo. 

Když jsem si na to světlo zvykla, podívala jsem se na svoje tělo. Němě jsem zírala, oči se mi zalily slzami a srdce mi vynechalo úder. Možná dva. S otevřenou pusou jsem se na něj  podívala. Obdivoval svoje dílo a sadisticky se usmíval. 

"Jak jsi mohl?!" vykřikla jsem chraplavě a nechala slzy ať mi smáčejí tvář. 

Byla jsem nahá.

Moje paže byli samá modřina, zápěstí a kotníky rozedřené skoro až do krve od železných okovů, které je svíraly. Na bocích byli modrofialové otisky rukou. Co mě nejvíc zděsilo a znechutilo byla zaschlá krev na mých stehnech a vyrytý, krvavý nápis na mém podbřišku, který hlásal: DAMIEN.  

On se na mě podíval a usmál se. "Pouze jsem si označil to, co je moje," řekl klidně, ale potom mě bolestivě chytil za vlasy "Protože ty jsi moje, Chloe," zavrčel mi do obličeje než mě pustil. Poté přešel k mým rukám a vytáhl z kapsy u kalhot malý klíč. Odemkl ty okovy na mých rukách a pak i na nohách. 

"Přijď do kuchyně. Tedy, jestli se tam dostaneš," naposledy se ušklíbl a odešel.

Ztěžka jsem se posadila na posteli, či co to bylo, a položila chodidla na chladnou zem. Utřela jsem si mokré tváře, ale to mi bylo k ničemu. Nemohla jsem přestat brečet. Za pomoci roztřesených rukou jsem se postavila, ale jen co jsem se pustila postele, zřítila jsem se k zemi. A tak jsem tam jen seděla, třásla se a hystericky brečela. 

Estakali