Kapitola dvanáctá: Ano šéfe
Damien se s povzdechem zvedl a přelétl očima moji hrbící se postavu. Pak zvedl pohled k mým očím a nervózně přešlápl z nohy na nohu. "Máš hlad?" zeptal se jemně.
Než jsem stihla odpovědět, opravdu hlasitě mi zakručelo v břiše. Tváře mi okamžitě vzplanuly rudě a se skousnutým rtem jsem malinko kývla hlavou. Nervózně jsem sledovala jak jeho oči putovaly k mým rtům a barva jeho dřív nebesky modrých očí ztmavnula na barvu bouřlivého nebe.
Pak rychle zatřásl hlavou, jakoby odháněl zlé myšlenky a otočil se ke mě zády.
"Pojď," řekl hrubším hlasem a odemkl dveře od pokoje, ve kterém jsme se nacházeli. Opatrně jsem položila svoje bosé nohy na zem a stoupla si. Moje kolena mě ale zradily a já se s nepatrným bum ocitla na zemi.
Damien se ihned obrátil ke mě a s ustaraným výrazem si přede mě klekl. Vzal mě do náruče a já si nedovolila protestovat. Mohl by mi znovu něco udělat. Vlastně bych neprotestovala i kdybych mohla. Hezky voní a jeho tělo příjemně hřeje.
Teď se cejtím jako úchyl, když ho tu tak očuchávám.
Protočila jsem oči a položila si hlavu na jeho rameno. Pořád jsem byla unavená. Psychicky i fyzicky.
Ahh, je těžký bejt unešená.
Vstoupily jsme na dlouhou chodbu, která končila schody. Všechno v odstínech šedé, červené a bílé. Na konci dřevěných schodů jsme zabočily a ocitly se v místnosti plné děsivých mužů. Všichni se ihned otočily směrem k nám. Nelíbilo se mi jak na mě všichni zíraly. Jeden z nich se zvedl a přešel blíž k nám.
Měl pleš a opravdu velké uši. Úlisně se usmál a odhalil tak svoje žluté zuby.
Pfff, divím se že si přes ten pupek dokáže zavázat tkaničky.
"Kdopak je tahle kočička?" uchechtl se a vztáhl ke mě ruku.
V tu chvíli jsem děkovala bohu, že Damien ucukl, než se mě ten slizoun stihl dotkout. Jeho stisk na mém těle zesílil a já si byla skoro jistá že budu mít další modřiny. Zamračil se a pohledem mu vypaloval díry do hlavy.
"Šáhni na ni a bude to to poslední co uděláš," zavrčel nevraživě Damien. Skoro jsem sebou cukla nad ostrostí jeho hlasu. Očividně to myslel vážně a nezpochybňuji, že by toho byl schopen.
"To platí i pro vás ostatní, jasné?!" přesunul pohled k ostatním v místnosti. Schovala jsem si hlavu do jeho krku, zatímco všichni řekli: "Ano, šéfe."
"Ven!" nařídil psychoušek a pomalu mě postavil na zem, přidržujíc mě za bok. Všichni z místnosti zmizeli a mě přejel mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že jsem s ním zase sama v jedné místnosti.
Estakali
ČTEŠ
Psychoušek
Teen FictionVěděla jsem, že to myslel vážně a že za to nemohl. To ta jeho porucha, ale... bála jsem se ho. Děsně jsem ho chtěla uklidnit, trhalo mi to moje měkký srdce, když začal vzlykat. Nemohla jsem... Moje tělo se nekontrolovatelně třáslo strachy jen díky j...