Psychoušek

Láska, bolest, odpuštění.

Kapitola dvacátá druhá: Láska, bolest, odpuštění.

Čas: 00:00

Místo: Damienova postel

Mise: Utéct

Černovlásek spí jako by ho do vody hodili, zatím co já zírám do stropu. Celé dny, týdny jsem trávila přemýšlením o mém úniku. Jak, kdy, a tak dále. Ale teď? Teď na to nemám sílu, na útěk. Za tu dobu co jsem s ním strávila, jsem k němu začala něco cítit.

I když si to nechci přiznat, mám ho ráda. Co si to nalhávám... Miluju ho! Asi jsem se dočista pomátla. Jedině blázen může milovat blázna, no ne? 

Jemně jsem se pousmála a nevědomky jsem si pohrávala s prameny černých vlasů toho ďábla, jehož hlava mi spočívá na břiše. Přemýšlela jsem jestli ho opustit a vzpomínala.

Zasmála jsem se, když Damien zakopl a zřítil se k zemi. Zvednul hlavu a zákeřně se usmál, "Za tohle zaplatíš," řekl na oko naštvaně a začal se škrábat zpátky na nohy. Dětinsky jsem na něj vyplázla jazyk a zvolala: "Jen když mě dokážeš chytit!" a vyběhla z kuchyně. Běžela jsem po schodech na horu a do jeho pokoje, za sebou jsem slyšela jeho smích a kroky. Už jsem se chystala zavřít dveře, když mezi ně strčil nohu a otevřel je. 

Ušklíbl se a já jsem od něj začala pomalu ustupovat. Já udělala krok vzad a on krok vpřed. Takhle to pokračovalo, dokud jsem nenarazila na postel a spadla jsem na ni. Damienův úšklebek se rozšířil, když viděl, že nemám kam utéct a začal mě lechtat. Začala jsem se hystericky chechtat. 

"N-ne, prosím! Damiene, nech t-toho-o," prosila jsem a naříkala mezi záchvaty smíchu. Damien se škodolibě zasmál a řekl: " A co za to?" zatím co mě pořád lechtal. "Co-k-koli-v!" vykoktala jsem. Damien přestal a naklonil se ke mě. "Cokoliv?" zeptal se a v jeho očích zajiskřilo. Na sucho jsem polkla a přikývla. Naklonil se ke mě nebezpečně blízko a zašeptal: "Polib mě,".

A já to udělala.

Potom jsem si ale vzpomněla na to, co mi provedl o den později. Bolestně jsem se kousla do rtu a pohleděla na svoji ruku, která už se zahojila. Pořád nechápu jak se mu povedlo naštípnout mi zápěstí. 

Chybí mi moje rodina. 

Tiše jsem si povzdychla, musím to udělat. Nemůžu takhle žít. Co když mu jednoho dne přeskočí úplně a zabije mě? 

Láska, bolest, odpuštění, pořád dokola.

Opatrně jsem se zvedla z postele a Damienovi strčila pod hlavu polštář. Otevřela jsem dveře od pokoje a zasekla se.

Neotáčej se, neotáčej se...

Otočila jsem se a naposledy se na něj podívala. Oči se mi zamlžily slzami a já si přiložila dlaň k ústům, abych nevzlykla. 

"Omlouvám se," zašeptala jsem do ticha noci a zavřela dveře. 

XXX

Běžela jsem kdo ví jak dlouho. Nohy mě pálily stejně jako plíce. Kličkovala jsem mezi stromy a ještě zrychlila, když jsem slyšela zvuky aut. 

Doběhla jsem k silnici.

Srdce mi štěstím bušilo v hrudi a hned jsem začala stopovat auta. Pár minut nic nezastavilo. To bylo nejspíš tím, že jsem vypadala jako šlapka. Nechtěla jsem ztrácet čas převlékáním, takže jsem na sobě měla jen jeho triko. 

Nakonec přede mnou zastavilo černé Audi s tmavými skly a já jen doufala, že si nemysleli, že jsem prostitutka a něco ode mě nechtěli. Ale když se okýnko stáhlo dolů, začala jsem si přát aby to tak bylo.

"Dlouho jsme se neviděli, Chloe,"

Protože všechno bylo lepší, než tahle verze Damiena. 

Estakali