Psychoušek

Lhát se nemá

Kapitola dvacátá: Lhát se nemá

Když jsem se probudila, Damien mě objímal. Vlastně ne, objímal je slabé slovo. Byli jsme tak zamotaní, že by nás od sebe snad nikdo nerozdělil. Pomalu jsem nevěděla, kde začínám já a kde končí on. Jindy by mi to nevadilo, ale potřebovala jsem na záchod jako nikdy!

Moje hlava byla na jeho hrudníku a jeho hlava v mých vlasech. Ruce jsem měla divně zkroucené okolo jeho krku a on ty svoje okolo mého pasu. Držel mě tak pevně, že se divím, že ještě dýchám. Nohy jsme měli zamotané jako preclík. 

Je tu nějak horko. Myslím obrazně i reálně. Navíc mě něco příšerně tlačilo... a vzhledem k tomu, že nemá kalhoty, tak to nemůžou být klíče.

Můj obličej nejspíš vypadal jako paviání zadek. 

Jak se to vůbec stalo?! Vždyť jsem usínala asi metr daleko od něj! 

Mám pocit, že si ze mě gravitace dělá prdel...

Co nejopatrněji jsem se od Damiena snažila odtáhnout. Vážně ho nechci vzbudit. Nikdo nemá rád ranní buzení a v případu toho černovláska vedle mě by  to bylo jako odjistit granát. Tiše jsem si zanadávala, když si mě k sobě ještě víc přitiskl. 

Podruhé jsem se jemně snažila ze sebe odstranit jeho paže, ale nic na plat. Je jako skála, doslova každá jeho část. Nervózně jsem ztuhla, když jemně zavrčel: "Chloe..." a jeho... Ehm mě šťouchl do zadku. 

Ach. Můj. Bože. 

Po deseti minutách jsem se konečně vysoukala z jeho smrtícího sevření. A věřte mi, že to byl ten nejvíc ponižující moment, který jsem kdy zažila.

Rychle a hlavně potichu jsem vešla do koupelny a zamkla za sebou dveře. Po tom co jsem ulevila svému močovému měchýři jsem si napustila vanu. Když jsem si do ní lehla, myslela jsem, že umřu blahem. Ani jsem si neuvědomila jak moc se mi chtělo spát. Asi neuškodí, když si na chvíli zavřu oči...

XXX

Buch!

Nadskočila jsem, když mě ten hlasitý zvuk probudil. Vyděšeně jsem se okolo sebe podívala a zjistila jsem, že Damien vykopl dveře od koupelny. Vypadal ustaraně, skoro až vyděšeně. Roztěkaně koukal po místnosti a když mě spatřil, přispěchal ke mě. Klekl si vedle vany a začal mě prohlížet, jako by něco hledal. 

"Co se děje?" vykoktala jsem vyjukaně, zatím co jsem se ujišťovala, že přes bublinky není nic vidět.

Damien si oddychl a opřel si hlavu o okraj vany. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se opatrně.

Zvedl hlavu a nevěřícně na mě vyvalil ty svoje modrý kukadla. "Já? Já? Bože! Myslel jsem, že se ti něco stalo!" vyhrkl a frustrovaně si prohrábl vlasy. "Nemohl jsem tě najít, myslel jsem, že jsi ode mě utekla. Když jsem si všiml, že jsou zamčené dveře od koupelny, začal jsem na tebe volat, ale ty jsi neodpovídala. Myslel jsem, že se ti něco stalo!" zopakoval a pak ztišil hlas "Myslel jsem, že sis něco udělala..." zašeptal a na konci se mu zlomil hlas.

Zvedl hlavu, jeho oči byli zamlžené slzami. "Omlouvám se," zamumlala jsem a vjela jsem mu rukou do vlasů. Černovlásek zavřel oči a po chvilce ticha je zase otevřel a promluvil. "Prosím slib mi, že ode mě neutečeš," zašeptal s jiskrou naděje v očích. 

Zaváhala jsem.

Pak jsem se mu podívala do očí. "Slibuju," řekla jsem, ale pod vodou zkřížila prsty.

Damien se spokojeně usmál a zavřel oči. Zatím co mě sžírala vina z toho, co se chystám udělat.

Utéct.

Estakali