Nazí

11.1K 434 25
                                    


Kapitola desátá: Nazí


Ve filmech tyhle situace bývají hodně odlehčený, ale věřte mi, mít nůž u krku není něco při čem bych vtipkovala. Hrudník se mi rapidně zvedá a zase klesá a v hlavě mi bliká velkej, červenej, neonovej nápis: PANIKA!

Srdce mi bije jako o život...

Oprava: Srdce mi bije o život. Doslova.

"J-já nevím o čem t-to mluvíš," nervózně se zasměju. Ah, nikdy jsem neuměla lhát

"Chloe," zavrčí Damien varovně a zatahá mě za vlasy. "Chceš mi snad říct, že tohle nejsi ty?" zasměje se, ale v jeho hlase není jediná známka humoru. Jeho hlas i stisk je hrubější, jako by to nebyl on.

Vytáhne z kapsy mobil a ukáže mi fotku. A pak další a další.

Na všech jsme  já a Ethan.

Nazí.

Na sobě.

V různých polohách.

Dech se mi zadrhne v krku.

"Damiene já-"

 "Co, Chloe?" zašeptá a přejede mi nožem kousek nad klíční kostí.

Syknu bolestí a zmáčknu v rukou prostěradlo. Cítím jak mi po kůži stékají kapky krve a nechávají za sebou stopu.

Nedívej se na tu krev, nedívej se...

"Řekni, líbílo se ti to?" rukou mi přejede po tváři. "Líbilo se ti, když tě ten parchant š#kal?" zavrčí.

Ticho.

"Odpověz!" zařve tak, až sebou trhnu.

"J-j-já-"

"Ano, moje sladká Chloe?" zeptá se mile. Ale to, jak mi drží kudlu u krku už zas tak milý není.

Nemůžu mluvit, jakoby mi někdo vyřízl jazyk. Celá se třepu a po tvářích se mi kutálí slzy. Dopadají na řeznou ranku a zesilují moje utrpení.

Co se s ním stalo? Proč mi tohle dělá? Co mi...

Z mých pochmurných myšlenek mě vytrhne palčivá bolest na tváři.

Další říznutí. A pak další na spánku.

Už mi po kůži stéká víc krve než slz. Bojím se i syknout bolestí.

"Potřebovala jsem zapomenout," zachraptím, můj hlas protkaný bolestí.

"Na co?"

"Na tebe," ...

Damien pustí nůž na zem a rozejde se ke dveřím. Cestou mě ovšem odhodí, jako kus odpadu.Bouchne dveřmi dřív, než stihnu zasténat bolestí. Šáhnu si na bok a ucítím horkou tekutinu. Kouknu se na svoji ruku a uvidím krev. 

Proč jsem musela spadnout zrovna na nůž?

Zatočila se mi hlava.

Říkala jsem už, že omdlívám, když vidím krev?

Ne?

Whoops...

Zas a znovu mě uvítala tma.

Estakali

PsychoušekKde žijí příběhy. Začni objevovat