Psychoušek

Zboží?

Kapitola dvacátá první: Zboží?

Damien odešel z koupelny, aby mi poskytl trochu soukromí. To ovšem nebylo tak úplně možné, vzhledem k tomu, že vykopl dveře. 

Když jsem se vrátila do jeho pokoje, nebyl tam. Zvláštní, ani jsem ho neslyšela odcházet... Rozhodla jsem se jít do kuchyně, protože jsem měla pocit, že za chvilku umřu hlady. Po tom co jsem seběhla schody a vtrhla do kuchyně, zasekla jsem se.

  Déjà vu.

Kuchyně byla plná děsivých chlapů, kteří vypadali, že by mě zlomily jako párátko. Zčervenala jsem, když jsem si uvědomila, že mám na sobě jen Damienovo tričko a boxerky. Polovina lidí v místnosti mě sjela pohledem a já se nepříjemně ošila. Už, už jsem se chystala, že se otočím a poběžím zpátky do pokoje, ale zaslechla jsem známý hlas. 

"Jé! Ahoj Chloe!" ozval se zamnou Jason. S úlevou jsem se k němu otočila a usmála se. "Ahoj," zašeptala jsem. Jason nakrčil obočí, "Proč šeptáš?" zašeptal taky. Jemně jsem hlavou kývla k těm chlapům v kuchyni a blonďák chápavě protáhl obličej, "Aha!" pokýval hlavou a pak řekl: "Pojď se mnou a neboj se, nic ti neudělají. Damien by je stáhl z kůže," mrkl na mě. Nastavil mi rámě a já ho šťastně přijala.

Došli jsme ke sporáku a Jason se na mě otočil. "Tak mi lady, co si dáte k snídani?" zašklebil se a já se uchechtla. "Cokoliv jedlýho," řekla jsem mu upřímně a pohladila si prázdné břicho. Jason přikývl a dal se do vaření. 

Chvilku jsem ho sledovala a pak promluvila: "Kde máš Jacksona?". Jason se ušklíbl, "Je tak trochu grogy. V noci jsme toho moc nenaspali," řekl a zahýbal obočím. Zašklebila jsem se a prohlásila: "Myslím, že ztrácím chuť k jídlu..." načež se Jason rozesmál a já jsem se k němu přidala.

XXX

Jason k snídani udělal nehorázně dobrý palačinky. Narvala jsem se k prasknutí a ještě trochu víc. V době, kdy už jsem dojídala, jsme byli v kuchyni jen já a Jason. Jeho milovaný brunet ještě nevstal. 

 Nejspíš toho fakt moc nenaspali.

Díky bohu, že jsou ty stěny tak tlustý...

Jason mi zrovna vyprávěl vtip, když ho přerušil hluboký hlas přicházející z chodby. "Jak to ku#va myslíš?! Jak to, že zmizel? Aha, takže jste ho ztratily... Hmm. To je mi u prdele! Sežeňte ty-" Damien se zasekl, když si všiml, že jsem v kuchyni. Pak znovu promluvil, klidně, ale chladně. "-zboží. Sežeňte to zboží a hned," řekl ještě, než ukončil hovor.

Zboží?

Mobil zastrčil do kapsy černých, sepraných džínů a frustrovaně vydechl. Potom si projel rukou ve vlasech. Jsem si jistá, že mi tekla slina, když jsem pozorovala jak se mu při tom napínaly svaly. "Sakra, holka, ty máš štěstí. Škoda, že není gay... Měj se," zašeptal mi blonďák u ucha, dal mi pusu na tvář a zmizel jak pára nad hrncem. 

Podívala jsem se na Damiena, který si sedl vedle mě. "Kdo to byl?" zeptala jsem se. Černovlásek zatnul ruce v pěst než odpověděl. "Jeden č#rák, kterej neumí dělat svojí práci," procedil skrz zuby. 

Očividně byl naštvaný a já ho nechtěla dráždit, tak jsem jenom přikývla a mlčela. 

Po dlouhé chvíli ticha jsem znovu promluvila. "Ta koupelna je moc hezká," zamumlala jsem a plaše jsem na něj pohlédla. Černovlásek se jemně pousmál, ale nepodíval se na mě. Nepřítomně hleděl do stolu.

"Navrhovala ji moje matka," řekl. "Stěžovala si, že je celý dům moc tmavý. Navrhl jsem jí, že moji koupelnu může udělat podle sebe. Byla štěstím bez sebe," jeho úsměv trochu povyrostl, ale pak zmizel. 

"Týden na to ji zabili," zašeptal a po tváři mu stekla slza. Oněměle jsem na něj hleděla. Než jsem stačila cokoliv říct, byl pryč.

Estakali