Psychoušek

Osud

Kapitola čtyřicátá třetí: Osud

"Oh, bože," zalapala jsem po dechu a chytla se za břicho. 

Když jsem zvedla ruku, všechno co jsem viděla byla krev. Z toho pohledu se mi chtělo zvracet. Všechno co jsem cítila byla krev. Krev na mých rukou. Krev na mém tričku. Krev všude.

Krev.

Krev.

Krev.

Krev. 

Krev.

Kre- "Chloe!" 

Zvedla jsem zrak, když mě Damienův hlas probral z transu a zjistila, že jsem celou dobu zírala na svoje zkrvavené ruce. Třásly se, celá jsem se třásla. Najednou jsem si byla až moc vědoma bolesti, která ovládala moje tělo. Semkla jsem k sobě víčka a zatnula čelist.

Otevřela jsem oči, když jsem znovu uslyšela jeho hlas. "Chloe, teď mě poslouchej, ano? Musíš zůstat vzhůru," nařídil mi Damien. Jen jsem přikývla a těžce vydechla. Damien vytáhl z kapsy mobil a pohledem těkal po okolí. Rychle vytočil nějaké číslo a začal něco říkat v italštině.  

Hned co zavěsil, přisunul se blíž ke mě a zatlačil mi na ránu. Vykřikla jsem bolestí. Jeho obličej se zkřivil v bolestné grimase, dost podobné té mojí. "Omlouvám se," zašeptal. "Tak moc je mi to líto, mio amore. Je to moje vina, kdybych tě sem nevzal tak..." přitiskla jsem mu prst na rty. 

"Tohle neříkej, není to tvoje vina," šeptla jsem.

"Ale..." znovu jsem ho přerušila. "Damiene, tohle byl ten nejhezčí večer v mém životě. Ničeho nelituju," najednou se mi začala motat hlava, chtělo se mi spát. Dech se mi začínal zpomalovat, zavírali se mi oči a...

"Chloe!" 

Damien mě chytil silně za bradu a donutil mě, abych se mu koukala do očí. Jeho velké modré oči byli plné slz. Panikařil, bál se o mě. Bál se o můj vlastní život víc než já. "Koukej se na mě, dobře? Za chvíli tady bude pomoc. Budeš v pořádku. Všechno bude v pořádku," řekl. Třásl se mu hlas. Vypadal, jako by o tom přesvědčoval sám sebe.

"Lásko, oba víme, že to nepřežiju," zašeptala jsem a po tváři mi stekla hořká slza. Damien odmítavě zakroutil hlavou. "To neříkej. Nesmíš mi umřít," řekl rázně. Povzdychla jsem si pohladila ho po tváři. Můj černovlasý ďábel se mi podíval do očí, znovu zakroutil hlavou a pak se zhroutil. 

"Ne, ne, ne, NE!" zakřičel a já sebou trhla, a pak zasyčela bolestí. Svými krvavými dlaněmi se chytil za hlavu a zatahal se za vlasy. "T-ty nem-může-š," vykoktal mezi vzlyky. "Nemůž-žeš um-mřít." 

Cítila jsem jak se mi zpomaloval tep, těžkla mi víčka, skoro jsem ani nevnímala tu bolest. "Omlouvám se, Damiene," řekla jsem chraplavě. Zvedl ke mě pohled a zbledl. "Ne, Chloe, zůstaň tu se mnou," prosil. Jeho prosby mi trhaly srdce, přála bych si tu s ním zůstat. "Je to můj osud. Nemůžeš bojovat s osudem, Damiene," zašeptala jsem.

"Miluju tě, Chloe, tak moc tě miluju," řekl a naposledy mě sevřel v náruči. 

"Miluju tě, Damiene," řekla jsem. 

Jeho slzy mě studily na krku. Jeho sladká slova mě hřála u srdce. Pousmála jsem se a podívala se nad sebe, na nebe plné hvězd, které už nikdy neuvidím.

Estakali