Psychoušek

S ním

Kapitola čtyřicátá druhá: S ním

Sledovala jsem Damiena jak se ládoval špagetami a přemýšlela, kam sakra dává všechny ty kalorie. Nevěřícně jsem na něj vykulila oči, když si do pusy narval čtvrtinu špaget z jeho talíře. Když viděl, že ho pobaveně sleduji, zčervenal. 

Nebo to možná byla omáčka...

"Ty žereš jak kombajn!" vyjekla jsem, když v několika soustech dojedl svoji porci. Černovlásek nadzvedl obočí a poukázal na můj prázdný talíř. "To mi říkáš ty?" Zrudla jsem a pokrčila rameny, "Nemůžu za to, musím jíst za dva," prohlásila jsem a pohladila si bříško. Usmál se a vzal mě za ruku. 

Najednou si někdo vedle nás odkašlal. Vzhlédla jsem a uviděla číšníka, který se zdvořile usmíval. "Budete si přát dezert?" zeptal se a otočil se na Damiena, který ho probodl pohledem za to, že nás vyrušil. Zavrtěl hlavou a číšník se obrátil ke mě. 

"Ne, děkuji," řekla jsem a oplatila mu úsměv. 

Damienův stisk na mé ruce zesílil. "Zaplatíme," zavrčel nepříjemně a ten muž rychle odběhl pro účet. Černovlásek se obrátil ke mě a zamračil se. "Proč si se na něj tak usmívala?!" vyštěkl po mě. "Jenom jsem byla slušná," odpověděla jsem klidně. 

"Ten chlap po tobě normálně vyjel," zamrmlal a stiskl v rukou okraj stolu tak silně, že mu zbělaly klouby. "Lásko, byl jenom zdvořilý. Choval se naprosto profesionálně," uklidňovala jsem ho. Můj černovlasý ďábel se mi zadíval do očí a jeho stisk povolil.

Po tom co Damien zaplatil jsme vyšli z restaurace v doprovodu několika párů očí. Nechápu proč si ti snobové nemůžou hledět svého. Ještě se mi nechtělo domů a tak jsme se rozhodli jít na malou procházku po městě. 

"Kde to jsme?" zeptala jsem se. Jsem si jistá, že jsem tu nikdy nebyla. Nepoznávám to tu, ale to může být pro to, že je tma jako v pytli. "Záleží na tom?" otázal se a přivinul si mě k sobě blíž. Zavrtěla jsem hlavou.

Došli jsem k parku a sedli si na lavičku, která stála pod velkým javorem. Byl to nádherný večer. Pofukoval jemný větřík a okolí bylo osvětleno měsíčním světlem. Už jsem skoro zapomněla jaké to je, být venku. "Není ti zima?" zeptal se černovlásek starostlivě. Přikývla jsem, i když mi vůbec zima nebyla. 

Černovlásek kolem mě beze slova omotal paže a přitiskl si mě k sobě, jako by to mělo být naposled. Naklonil se ke mě a jeho dech mě pošimral na tváři. "Jsi tak krásná," vydechl a než jsem se stačila začervenat, políbil mě. Zrychlil se mi tep, když jsem ucítila jeho rty na svých. Nikdy jsem se necítila tak, jako teď a tady. S ním. Nikdy jsem se necítila tak v bezpečí jako v jeho náruči. 

Vjela jsem mu prsty do vlasů a políbila ho nejlíp jak jsem uměla. Chtěla jsem, aby věděl jak moc jsem ho milovala. Po chvíli se ode mě odtáhl a zašeptal: "Miluju tě." 

Nadechla jsem se, abych mu řekla to samé, ale odněkud z noci zazněl výstřel. Projela mnou pronikavá bolest a dech se mi zadrhl v krku. Sklopila jsem zrak a zamlžil se mi pohled, když jsem viděla jak se moje tričko zbarvuje krví.

Estakali