Psychoušek

Pan Bertucci

Kapitola dvacátá pátá: Pan Bertucci

Šla jsem pomalu po schodech a pozorně naslouchala tomu hluku, který se linul z kuchyně. Jindy bych si ucpávala uši, ale teď jsem se strachy třásla z představy, že tam bude i on. Konec konců, je to jeho kuchyně.

Chvilku jsem postávala vedle dveří a poslouchala. Když jsem ani jednou neslyšela ten hluboký, medový hlas, rozhodla jsem se jít dovnitř.

Ticho.

Jakmile jsem se ocitla mezi dveřmi, každý v místnosti utichl a sklopil zrak. Nejistě jsem docupitala k lince a z misky, která na ní stála, si vzala jablko. Otočila jsem se ke dveřím, že zase půjdu, ale na rameni mi přistála obrovská dlaň.

Vykřikla jsem a poskočila.   

Když jsem se otočila, stál za mnou chlap jak hora. Nedělám si srandu, kdyby byl zelenej, spletla bych si ho s Hulkovým mladším bratrem. K mému překvapení, vypadal mile. Omluvně se na mě usmál a sundal ruku z mého ramene.

"Pan Bertucci si přeje vás vidět," promluvil. Mluvil plynule a spisovně, ale jeho těžký přízvuk prozradil, že je cizinec. Rus, možná?

Pár krát jsem zamrkala. "P-pan Ber- co?" vykoktala jsem zmateně. 

Obřík se na mě znovu usmál. "Pan Bertucci, Damien," vysvětlil.

Pusou jsem naznačila "Ahá!" a chápavě zakývala hlavou. Pak jsem se zarazila a oči mi skoro vylezly z důlků. "Damien?"

Obřík přikývl a rukou mi pokynul k dveřím. "Následujte mě, slečno," řekl a pár dlouhými kroky vyšel z místnosti. Chvilku jsem za ním zírala a pak zatřásla hlavou a doběhla ho. Šli jsme chodbami, kterými jsem ještě nešla a tak jsem si je snažila zapamatovat. Pomalu mnou začal prostupovat strach, když jsem si uvědomila, kam jdu. Za kým jdu.

Hulkův bratříček se z ničeho nic zastavil a já mu téměř nabourala do zad. Pak se otočil, usmál se a pokynul hlavou ke dveřím, před kterými jsme zastavili. Nejistě jsem k nim přistoupila a když jsem se otočila, byl už pryč. 

Jak může být někdo tak velký, tak tichý?

Povzdychla jsem si a otočila se zpátky ke dveřím. Ruce se mi třásly, když jsem na ten kus tvrdého dřeva zírala. Nakonec jsem zvedla ruku a zaklepala. Ten zvuk se rozléhal po celém domě.

"Dále," pravil ten hluboký hlas. Ale tentokrát zněl trochu jinak, trochu... zoufale?

Otevřela jsem dveře a zalapala jsem po dechu nad tím pohledem, který se mi naskytl. Bolestně se mi stáhl hrudník a zaplavila mě vlna soucitu. Ale to jsem nemohla dovolit, ne po tom co mi udělal. Monstrum jako on, si nezasloužilo soucit.

Seděl ve velkém koženém křesle, vlasy rozcuchané, oči podlité krví, jeho kůže nezdravě světlá. V ruce měl sklenici naplněnou ledem a medově zbarvenou tekutinou. Pochybuji, že je to ledový čaj.

Podíval se na mě a smutně se usmál. Pootevřel rty jakoby chtěl něco říct a pak je znovu semkl. Jeho pozornost se přemístila ke sklenici v jeho ruce. Zakroužil zápěstím a místností se rozeznělo cinkání ledových kostek. Napil se a zavřel oči. 

Když je otevřel, byly plné slz. Jedna mu sjela dolů po tváři a dopadla na povrch mahagonového stolu. Znovu pootevřel ústa a téměř neslyšně zašeptal: "Omlouvám se, mio amore." 

Bez mrknutí oka a s kamenným výrazem ve tváři jsem se otočila a odešla.

Estakali