Psychoušek

Bože odpusť!

Kapitola jedenáctá: Bože odpusť!

S bolestivým zasténáním otevřu oči a uvidím šedý strop. Zachvátí mě panika.

Kde to sakra jsem?!

.

.

.

Oh, už vím.

Když se mi v hlavě promítne to, co se stalo, zachvátí mě smutek a zděšení.

Jak mi to Damien mohl udělat?

Rozhlédnu se okolo sebe a zadrhne se mi dech, když uvidím Damien. Opět vedle mé postele, ale, s hlavou v dlaních. Okamžitě se od něj pošunu co nejdál.

Damien vzhlédne a vypadá naprosto zničeně.Červené, napuchlé oči, tmavé kruhy pod očima, bílý jako stěna. Jeho postavení značí zoufalost.  Avšak, něco mu zaplane v očích, když uvidí, že jsem vzhůru.

"Chloe," vydechne chraplavě, jeho hlas poznamenaný pláčem.

"Lásko moje, je mi to tak líto. Omlouvám se, bůh ví, že to myslím vážně. Nechtěl jsem ti ublížit, nevěděl jsem co jsem dělal! Když jsem se vrátil do téhle místnosti a uviděl tě ležet v bezvědomý na zemi, nevěděl jsem... ta krev a ten nůž... Bože odpusť!" zanaříkal hlasitě a svezl se přede mnou na kolena.

Věděla jsem, že to myslel vážně a že za to nemohl. To ta jeho porucha, ale... bála jsem se ho. Děsně jsem ho chtěla uklidnit, trhalo mi to moje měkký srdce, když začal vzlykat. Nemohla jsem... Moje tělo se nekontrolovatelně třáslo strachy jen díky jeho blízkosti.

Asi jsem taky bipolární...

Natáhla jsem k němu třesoucí ruku a projela mu jí ve vlasech. Stuhl a nadzvedl hlavu. Okamžitě jsem ruku stáhla zpátky, ale on ji chytl do té své.

"Omlouvám se," zašeptal znovu a něžně mi políbil hřbet ruky. Vzhlédl a já se zarazila nad něhou v jeho očích. Vypadal jako ublížené štěně a já měla chuť se k němu přitulit.

To jsem samozřejmě neudělala.

Vztáhl ke mě ruku a já se od něj instinktivně odtáhla. Obličej se mu zkřivil bolestí, když zaregistroval moje pohyby. Pozorně jsem sledovala jak si povzdechl a projel si rukou ve vlasech. Nemohla jsem si pomoct a slintala nad tím jak se mu napínaly svaly na ruce, když tak udělal.

Grrr, hormony debilní.

Estakali