Psychoušek

Křach!

Kapitola třináctá: Křach!

Sakra.

Sklopila jsem hlavu k zemi a nervózně si hrála s prsty. Radši se mu nebudu dívat do očí, nechci ho ještě víc naštvat. Mohlo by mu zase přeskočit. A v kuchyni plný nožů by to asi nebylo nejlepší...

"Chloe," oslovil mě jemně a jeho horký dech mi ovanul tvář.

Mám se na něj podívat? Nebo nemám?

"Chloe?" řekl znovu a dvěma prsty mě jemně chytil za bradu a nadzvedl mi hlavu. Jeho obličej vypadal ustaraně. Skenoval moji tvář hledajíc důvod mojí nervozity. Ach, kdyby jsi jen věděl, že za to můžeš ty.

"Hmmm?" zabroukala jsem a znovu sklopila pohled k zemi, jako by to byla ta nejzajímavější věc pod sluncem.

Páni, ty podlahy jsou ale vyleštěný!

Že by je leštil sám?

Pfff, to určitě! Bez tak má nějakou služku.

Vypadá docela bohatě, nebo to patří jeho otci?

Ty chlapy mu říkali boss, takže asi...

...co když je mafián! Panebože, co budu... "Chloe?"

"Err, co?" zmateně jsem zvedla hlavu, když mě vyrušil z mých myšlenek. Moje oči se setkaly s jeho pobavenými a moje tváře zas a znovu nabrali nachovou barvu. "P-promiň, co jsi říkal?" vykoktala jsem a v duchu se za to vyfackovala.

"Ptal jsem se jestli si dáš palačinky zlatíčko," zopakoval s roztomilým úsměvem na tváři, který se ještě rozšířil, když uviděl můj nadšený výraz. Rychle jsem zakývala hlavou, moje oči zářily jako dítěti v cukrárně. Damien mě posadil na linku a dal mi pusu na čelo. Než jsem se z toho vzpamatovala, už vyndával ingredience na těsto.

"Vím, že palačinky miluješ tak jsem si řekl, že by to byl..."

"Jak to víš?" zamračila jsem se. Damien se na mě usmál, ale tenhle úsměv se mi vůbec nelíbil. Ani trošičku.

"Vím o tobě všechno, lásko," řekl.

Přejel mi mráz po zádech. Tahle věta mi sundala metaforické růžové brýle. Každá buňka v mém těle věděla, že to myslel vážně. Sledoval mě, vždyť je to bipolární maniak. Chvíli je milej a sladkej a o sekundu později mi drží nůž u krku.

"Damiene, mohl bys prosím přestat říkat takový věci. Děsí mě to. Zníš trochu jako..."

"...maniak? Magor? Psychouš?!" zaburácel a v očích se mu blýsklo. V ten moment jsem věděla, že jsem překročila pomyslnou hranici. Damien byl křehký, ve svém vlastním slova smyslu. Jeden špatný pohyb, jeden špatný krůček a všechno šlo dolů z kopce. On a všechno kolem něj. A tímhle krokem jsem se zřítila z útesu.

Křach!

Skleněná miska, která byla před pár vteřinami v jeho rukou, byla roztřískaná o zeď. Vykřikla jsem a nadskočila. Srdce se mi rozbušilo a zornice rozšířily strachem z muže, který přede mnou stál. Chtěla jsem začít utíkat, ale v ten moment, kdy jsem seskočila z kuchyňské linky, jsem na ni byla bolestivě přimáčknuta jeho tělem.

Čelist měl pevně sevřenou, černé a rozcuchané vlasy mu padaly do očí, které byli plné šílenství. Zadrhl se mi dech a krev mi ztuhla v žilách, když jsem se ponořila do hlubin posedlosti, která plnila jeho oči. Už nebyly nebesky modré, nýbrž temné.

Od této chvíle jsem věděla, že s ním nechci mít nic společného. Ano, Damien byl ďábelsky krásný, ale já mu nehodlala upsat svoji duši.

"Já nejsem blázen!" zařval mi do obličeje a popadl mě za vlasy. Vytáhl mě za vlasy tak, abych mu čelila. Otevřela jsem ústa v němém výkřiku a slzy mi zamlžily vidění. "Rozumíš?" zavrčel.

"Damiene, prosím přestaň. To bolí!" zakňučela jsem bezmocně a vzlykla, když mě zatahal ještě víc. Zavřela jsem oči a hned je zase otevřela, když mi pevně sevřel bradu.

"Rozumíš?!" zvýšil hlas.

"Ano!" vykřikla jsem, doufajíc, že mě pustí.

Pustil.

No, spíše mě odhodil jako hadrovou panenku. K mému neštěstí jsem se uhodila hlavou o roh skříňky. Zasyčela jsem nad tou bolestí a pevně k sobě sevřela oční víčka. Hlava se mi motala a ta pulsující bolest mi moc nepomáhala.

Estakali